!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Nepřítel na lásku - 1/2 (SasuSaku)

23. července 2013 v 12:33 | Anettsi-chan |  Jednorázovky
Prvně jsem chtěla zveřejnit jednorázovku SasuNaru, ale podle ohlasu u těch videí soudím, že ten pár moc nežerete (bohužel -_-"). Takže přišla první část téhle. Druhá část někdy pozdějc ;-) A ta SasuNaru se tady stejně někdy ukáže, ale teď vám chci udělat radost :) :)
Tak, prvně, oč běží:


Nepřítel na lásku, recenze:

Druh: Jednorázovka na části

Počet částí: 2

Věk hlavních postav: Sakura - 19; Sasuke - 19

Pár: SasuSaku

Žánr: Věznění; psychické porozumění, myšlenky; později romantické; hentai

Z pohledu: Sakury

Děj: Sakura uvězní Sasukeho ve svém bytě. Její soused je uznávaný a dobrý ninja, který ji neustále balí. Jak má dívka skrýt hledaného ninju před zraky ostatních, hlavně svého souseda? Navíc venku zuří bitva, Konoha zápasí s Akatsuki. Sakura je zničená z práce, z bojů a ze starostí. Myslí si, že na Sasukeho už dávno zapomněla, ale co když ne a láska bude silnější než si myslela?

Inspirace: Já nevím, přišlo to tak nějak samo :D

Varování: Hentai :*


Nejnižší věk, podle mě: Co já vím, 15+? 18+? Stejně to čtěte, kdo chcete :D

Část první:

Slunce pomalu zapadlo za obzor a jako by na mě házelo takový posmutnělý úsměv. Ještě aby ne, když jsem se teprve vrátila po perném dni v nemocnici. Dvakrát jsem dokonce málem omdlela z nedostatku chakry. Na chvíli jsem si odpučinula na lékařáku a pak hurá zase do práce. Zachraňovat další a další životy. Životy ninjů, bojujících za Konohu přímo před jejími branami. Konohu před pár dny totiž napadl Sasuke, spolčený s Akatsuki a neustále na ni doráželi a snažili se překonat obranu a zvítězit v boji, aby poté mohli Konohu nadobro zničit. Nevím proč a ani mě to vlastně nezajímá, protože Sasuke je minulost. Uzavřená kapitola mého života. Momentálně je to jen pitomý nepřítel a nezajímá mě, proč jako pomatený na Konohu útočí. Pro mě je důležité zachraňovat ty, kterým ubližuje. A pomalu ztrácím kontrolu nad únavou. Nespala jsem celý den, pokud nepočítám ty chvilky mezi totálním zhroucením a následným naskočením zpátky do práce jako robot. Celý den jsem jen uzdravovala, obvazovala rány a ošetřovala. ANBU, dospělé, geniny i malé děti, které se nechtěně připletly do cesty někomu z Akatsuki nebo Sasukemu. Ani jsem nevnímala, jak kňučí nebo přímo ječí bolestí, protože jsem byla unavená. K smrti unavená. A den pokračoval a pokračoval. A pak mě tedy konečně pustila Tsunade-sama domů, abych se prospala. Nejraději by mě poslala bojovat, ale já jsem medic. Bojování nechám na Narutovi a ostatních, na kterých mi záleží. Já jsem lékařka. A já chci přestat myslet na práci a odpočinout si!
Vpadla jsem do svého bytu, osprchovala se a padla do peřin jako zabitá. Opravdu nestíhám střídat spánek s prací. Alespoň poslední den. Jindy jsem to stíhala naprosto v klidu, s přehledem, ale až nyní jsem poznala, jak je skutečně práce medika namáhavá a hlavně nekončící. Všichni na nás spoléhají, když k nám přivezou jejich polomrtvé syny a dcery. A když je nedokážeme zachránit, jako by to byla naše vinna. Až po prvotním vzteku na nás si uvědomí, kdo skutečně může za smrt, která nastala. Mně sice ještě nikdy nezemřel pacient, ale v dnešním dni jsem si uvědomila, že snad polovina z těžce zraněných lidí může této noci umřít. Umřít a už se nevrátit. Nikdy.
Zavřela jsem oči a doufala v bezesnou noc, protože jsem si chtěla skutečně odpočinout a ne se zase unavovat sněním nějakého hloupého snu. Raději chci spát. Chci spát hned teď.

Probudím se následkem šílené rány. Zní to jako kdyby na místo pár metrů od mého domu hodili nejmíň tunový kolos, který navíc vybuchuje a hoří. Vrhla jsem se k oknu a zjistila, že nějakým útokem prorazili pár domů. No výborně! Už je máme uvnitř Konohy! Podle oblohy jsem poznala, že pomalu svítá. Pravý čas vyskočit z postele. Ach jo, necítím se odpočatá. Ale už mám chakry dostatek na nástup do nemocnice. A nebo, jak to vidím, nástup do boje. Protože Konoha zjevně prohrává. Otočila jsem se a oblékla se na boj. Kunaie, výborně, mám jich dostatek. Snad.
Vyběhla jsem z domu, jak nejrychleji to šlo a zamířila ke směru, odkud se předtím ozval hluk. Jak jsem předpokládala, uviděla jsem několik ANBU, jak celkem slepě útočí, protože nepřítel se nechtěl nechat vidět. Akatsuki se nechtěli nechat vidět. Jak jinak. Pár metrů ode mě postávalo pár dalších ninjů, sledujících zmateně spoušť okolo. Popoběhla jsem k jednomu z nich, k tomu nejbližšímu, protože nevědět, s čím vlastně bojujete, je o kejhák. "Co se tady děje?" křikla jsem na něj hlasitě, jelikož se ozvala další mohutná rána a několik ANBU to odhodilo stranou. V nemocnici budou mít hodně práce, pomyslela jsem si ironicky.
"Opékáme párky," protočil panenky ninja. "Bojujeme, asi!"
"Bylo by fajn vědět s kým!" štěkla jsem na něj rozčileně.
Zašklebil se na mě. "To teda bylo!"
Pak jsem uskočila na stranu, protože kolem mě proletělo něco blýskavého. Chidori. Takže už vím, kdo útočí na tuhle pitomou stranu. Jen ho najít. Sakra, poznal mě? Ninja, s kterým jsem mluvila, takové štěstí neměl, protože Chidori bylo jistojistě mířeno na něj. A on nestihl uhnout. Pokus mířil Sasuke na něj, znamenaloto, že na mě ne. A nebo mu to bylo jedno, koho zasáhne. Chce si jen probojovat cestu a zaútočit na Konohu jak zvenku, tak i zevnitř. Chytré... a podlé. Přesně Sasukeho styl. I když byl tento krok očekávatelný.
Pak mě něco napadlo. Vyskočila jsem na střechu domů a prohledávala místo okolo. Někde tady musí přece být, nemůže se schovávat ve stínu donekonečna! Takovou trpělivost on nemá. A ani já, tak by si měl pospíšit. Skutečně se blýsklo Chidori a já uviděla pár metrů od sebe na zemi havraní vlasy. Nečekala jsem ani vteřinu a skočila na něj zboku. Narazila jsem na něj tvrdě a podla ho celkem šikovně do ramene, zatímco jsem mu pořezala zápěstí. Teď se ti s mečem dobře bojovat nebude, hošánku. On nestihl dobře zareagovat a tak jsem ho srazila na zem. Zasykl bolestí, ani bych se nedivila, kdyby měl pár zlomených žeber. Tak proč toho nevyužít? Surově jsem ho dloubla kolenem do hrudi. Podle dotyku jsem poznala, že nejméně tři žebra jsou na kusy. Dobře, Sakuro, poblahopřála jsem si v duchu.
Znovu zasyčel a pokusil se udělat Chidori. Nedovolila jsem mu to a kunai mu vrazila prudce do dlaně tak, až jsem jím projela a v jeho ruce vězela díra. Nejslíš si ani nevšiml, že útočník jsem já a tak se druhou rukou natáhl pro katanu. Nejsem blbá, tak jsem ho praštila pěstí do pěkně rozlámaných žeber a zařvala: "Nehýbej se nebo svůj hrudní koš už nedáš dohromady!" Celkem se uklidnil a konečně se na mě odhodlal podívat.
"Sakuro?" zašeptal rozčarovaně. No nedala jsem mu další možnost úniku a zkontrolovala jsem si, kolik má chakry. Už moc ne. Vlastně by se mu sotva podařilo uklohnit jedno Chidori a byl by v háji. A o to Chidori se pokusil. No nepodařilo se mu to a s chakrou už byl totálně v koncích. Asi bojoval už opravdu dlouho. A nebo používal útoky, které si vezmou hodně chakry. Každopádně jeho oči získaly zastřený vzhled a ani se nepokusil o sharingan, jen na mě hleděl jako smyslů zbavený.
Tak jsem ho praštila silou do hlavy, až ztratil vědomí. Proč toho zmetka vlastně zachraňuju z bojiště? Nevím, ale děsí mě to. Odtáhla jsem ho a vyvlekla ho nahoru do mého bytu. Mrskla jsem s ním na postel, ačkoliv byl těžký. Vypadal strašně. Na plášti s mráčky byla jen rudá krev, ale nejspíš z většiny jiných osob. Strhla jsem z něj plášť a švihla s ním do kouta. Rozepla mu košili a prohmatala ta žebra. Nebyly tři, ale čtyři. Pustupně jsem je srovnávala. Kdyby nebyl v bezvědomí, ječel by bolestí. Když jsem je srovnala chakrou jsem je co nejvíc vyspravila, ale bylo mi jasné, že moc to nevydrží, na tom mám chakry ještě málo. Menší ranky jsem mu vydenzifikovala a zavázala obvazy. Z oka mu vytekl malý pramínek krve. Tak jsem ho utřela a oči mu zavázala nějakým šátkem. Až se probudí, alespoň mě nebude otravovat sharinganem. Ruce jsem mu zavázala pouty a opatřila je chakrou, takže pevně držely. A abych nic nenechala náhodě, tak jsem mu ještě jeho chakru zablokovala. Katanu a kunaie jsem mu sebrala a prošacovala ho kvůli jiným zbraním. Nic jiného neměl. To bylo... riskantní. To opravdu počítal s tím, že Konohu lehce porazí?
Nevím, jak dlouho jsem čekala, až se probudí, ale byly to hodiny. A pak se lehce zavrtěl a prudce zalomcoval pouty. "Co to sakra...!" vyjekl. "Kdo seš?" Nejspíš uslyšel můj dech.
"Bůh svatý," vyštěkla jsem nakrknutě.
"Sakuro?" poznal můj hlas. Pohnul se a zasykl bolestí. "Kde to jsem?"
"Buď tiše, venku se sice ještě bojuje, ale jestli tě uslyší, je to náš konec. Jsi u mě doma," zašeptala jsem a přiblížila se blíž. "A jen pro tvou informaci - raději se nehýbej."
Mlčky přikývl a naslouchal bitevní vřavě venku. Pak zasyčel. "Za ty žebra můžeš ty," odfrkl si podrážděně. "Nemohla bys mi to alespoň sundat z očí? Není mi příjemný tady jen tak ležet."
"To máš blbý. Ten šátek zůstane tam, kde je. Co já vím, jestli bys nepoužil sharingan?" odmítla jsem to. "A ty žebra sis zasloužil."
Uraženě mlčel a opět se zaposlouchal do křiku a ran venku. Já jsem se zvedla a loudavým krokem zamířila do kuchyně, protože jsem ještě nejedla a i žízeň byla nemalá. Poté jsem zamířila do koupelny a sprchu si náležitě užila. On nemohl slyšet nic, než zurčení vody. Poté jsem se oblékla a zamířila zpátky k němu. "Teď musím do nemocnice, tak buď hodný," zabručela jsem varovně, jako bych říkala: 'Něco uděláš a předám tě Tsunade-sama'.
"Pokusím se!" vyštěkl na mě podrážděně a zalomcoval pouty. Z toho se nedostaneš, chlapečku, pomyslela jsem si posměšně.
Vyšla jsem ze dveří mého bytu, seběhla schody do přízemí a pak se vyhnula bojům nedaleko, protože poraněný medic nikomu moc nepomůže. Zamířila jsem k nemocnici, která opět přetékala ve švech. Na chodbě to vypadalo, jako na nějakém shromáždění lidu. Sotva jsem se dokázala protlačit k lékařáku, abych se převlékla do bílého pláště. Bylo vidět, že Ischi, medic jen o pár let starší než já, už nemohl a padl na pohovku na lékařáku jako zabitý. No jo, on měl, pokud vím, denní a nakonec i noční, protože polovina lidí - včetně mě - si musela jít domů odpočinout. On byl ten typ člověka, který se raději obětuje pro ostatní, než si vychutná pohodlí domácí sprchy a postele. Je to dobrý kamarád a rozhodně mi rozumí. Ale ani jemu nemůžu říct, proč mám takový divný pocit, že dnes si doma na posteli moc neodpočinu.
Hodila jsem na sebe plášť a rozhodla se najít Tsunade-sama, aby mi přidělila práci. Ta, k mé velké radosti, právě vyšla ze dveří po pravé straně a vypadala nadšeně, že jsem přišla do tváře. "Ach, Sakuro!" usmála se na mě. Dneska ani neměla čas vypít si něco málo saké, jak jsem ihned poznala. "Jsem tak ráda, že jsi přišla! Ischi už odpadl, s chakrou je na nule a my nestíháme. Máš dost chakry na těžší případy nebo chceš ty lehčí, abys chakru nastřádala?" dala mi na výběr.
"Raději ty lehčí. Dneska jsem někoho už zachraňovala," přiznala jsem. Bohužel to teda byl nepřítel, ale co!
"Tak dobře. A pospěš si, lidí přibývá," poplácala mě po rameni a vrhla se do davu. Já jsem otevřela dveře ordinace a poslala nějakou medičku si odpočinout. Šíleně mi poděkovala a rychle zmizela. Sestra mi poslala dalšího pacienta, tentokrát se zlomenou rukou a rozdrásaným hrudníkem. A to nejhorší na tom bylo, že mu mohlo být tak osm. Bylo mi ho šíleně líto, když bolestně zasykal, když jsem mu rovnala kosti v ruce, zatímco sestřička vydezinfikovávala rány na hrudi. Z očí mu vytryskly slzy, ale neječel. Statečný kluk, o tomhle se rozhodně musím zmínit, až budeme zase s kolegy později probírat, kdo z pacientů byl statečný. "Hochu, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se a dál se starala o ruku.
"Ikano," vyjekl.
"Jsi moc statečný," nechala jsem sestru, aby to dodělala a v duchu už jsem se připravovala na dalšího pacoše. Ikano se na mě pokřiveně usmál a pomocníci ho odvezli někam na pokoj. Vlastně se divím, že tam je ještě místo. Ale on nemůže jít domů, alespoň ne zatím. Zítra už možná ano.

Nevím, kolik lidí mi prošlo pod rukama, ale bylo jich velice hodně. Po několika hodinách lehkých případů mě vystřídal jiný medic a já šla na ty těžké případy. Takže jsem se domů vracela zase zdecimovaná, zničená a unavená, stejně jako včera.Už mě to začíná ničit skrz na skrz. Zítra nemám chodit do nemocnice, ale jsem nahlášená jako bojovník na jižní straně Konohy, kde to sice dneska ještě zvládají, ale bojovníci jim rychle odpadávají. U mého domu to vypadalo už klidně, protože ninjové prozatím nad Akatsuki vyhráli, a navíc se mráčkopláštníci asi obávali o Sasukeho, který uprostřed bitvy prostě zmizel z povrchu zemského.
Vpadla jsem do bytu a rovnou do ložnice, kde ležel Sasuke a ihned obezřetně naklonil hlavu mým směrem. "Jak ti je?" zeptala jsem se a unaveně zívla, opřená o zeď.
"Nijak fajn teda ne," přiznal nakrknutě. "Ty žebra bolí jako čert a ruce jsem si pěkně odřel. Možná by to bylo lepší, kdybych neměl tu hadru na očích!" vyštěkl. "A navíc příroda volá."
Zazubil jsem se. "Jo, to bude problém. Takže teď se ani nehejbni nebo ti polámu další žebra, včetně těch zpola zahojených," informovala jsem ho a klekla si na postel. Jak tohle asi tak udělám? To bude zase něco. Povzdechla jsem si a ruce mu odepnula, abych je zase zacvakla dohromady. Pak jsem zaváhala. "Opovaž se sharingan použít!"
"Jasně," vyštěkl a já mu šátek sundala. Opravdu sharingan nepoužil, zřejmě se bál, že bych ho pak nechala se pomočit. Usmála jsem se nad tím.
"Tak pojď, maličký," neodpustila jsem si posměšnou poznámku a dovedla ho k toaletám. Co ale teď, sakra? "Padej dovnitř. Nejsou tam okna a se zablokovanou chakrou se dostaneš ven jen těžko," varovala jsem ho.
"S poutama na rukou?" pozvedl obočí.
"Poraď si, ty ninjo," odfrkla jsem si a nechala ho vejít na onu místnůstku, zatímco jsem venku přemítala, jak to asi tak budu praktikovat každý den.
Když pak vešel, dotáhla jsem ho do kuchyně a naložila mu jídlo a pití. Na chvíli zaváhal a pak se do toho pustil, jak kdyby týden nejedl. Usmála jsem se nad tím a opřela se už ve zvyku o stěnu a sjela po ní dolů. Takhle unavená jsem, kromě včerejška, nebyla už dlouho. Zavřela jsem oči a nejspíš usnula, protože mě potom probudilo až odsunování židle, když Sasuke vstával do stolu. Odvedla jsem ho k posteli a připoutala ho, zavázala mu oči a ze zbytku chakry, která se mi mezitím stihla vrátit, jsem mu zase trochu pomohla od bolesti. "Ach, to se dneska zase hezky vyspím," povzdechla jsem si.
"Můžeš si přilehnout ke mně," zamumlal vyzívavě. Rozhodla jsem, že toho využiju a hodila sebou na postel vedle něho.
"Opovaž se o něco pokusit," varovala jsem ho.
"Jako tě zabít nebo tě znásilnit?" zeptal se pobaveně.
"Obojí," dloubla jsem ho loktem do žeber, až zasykl a otočila se k němu zády.
Opravdu jsem usínala, ale bůhvíproč jsem potom znovu procitla. I když tam ležel i Sasuke, tak jsem se převalovala z boku na bok a skoro pokaždé bouchla do některého zranění, které měl na tělě. Ale vážně jsem nechtěla! Prostě se stává, no. Před očima se mi míhali lidé, které jsem ošetřovala. Já jsem to totiž zapomněla říct, že osm mých pacientů už zemřelo. Ne mojí vinnou, ale jeden z nich byla i holčička, mohlo jí být maximálně pět. Povzdechla jsem si. "Proč?" zeptala jsem se.
"Proč co?" nechápal.
Sakra, vždyť mi na tom nezáleží, tak proč se ptám? Možná, protože kvůli tomu zemřelo tolik nevinných lidí. "Proč jsi na nás zaútočil?"
Na chvíli se odmlčel a pak jsem slyšela takovou dlouhou řeč, jaká z jeho úst snad ještě nikdy nebyla vyřčena. Nepřerušovala jsem ho a poslouchala, přestože mi pár věcí nebylo jasných. Ze začátku jsem mu nevěřila ani slovo. Že Itachi dostal misi zničit svůj klan? To byli ti Uchihové opravdu tak nebezpeční? Představila jsem si sto takových, jako je Sasuke a jeho ničivé Chidori a zachvěla se hrůzou. Zničili by celou Konohu jedna dvě. Chápala jsem to rozhodnutí, přestože se mi to zdálo příšerně kruté vůči Itachimu. Škoda, že jsem Sasukeho bratra nepoznala lépe, protože to byl jistě skvělý a statečný člověk, stejně jako milující bratr. Sasuke se odmlčel a čekal na moji reakci. Co očekával? Soucit?
Zhluboka jsem se nadechla a posadila se, sundala jsem mu z očí šátek a doufala, že nepoužije sharingan. Jelikož čekal na mou odpověď, ani ho to snad nenapadlo. No možná ho to napadne, až mu řeknu to, co chci. "Takže..." zaváhala jsem a hledala správná slova. Celkem trpělivě se na mě díval. "Tvůj bratr zabil svůj milovaný klan proto, aby ochránil Konohu a ty se teď pokoušíš zničit to, co on zachránil," přikývla jsem pro sebe. "To je zneuctění památky Itachiho."
Chvíli na mě nevěřícně zíral, jako na stvoření, které právě vyšlo ze záchodu a pak se rozeřval. Jak křičel, tak jsem ani nemohla rozeznávat slova. "Mlč, Sasuke, mlč!" vyjekla jsem, protože byla noc a většina lidí v domě už spala. Ale on mě neposlouchal. A pak...
...se ozvalo zaklepání na dveře. "Sakuro? Jsi v pořádku?" Byl to můj soused Brish nebo jak se to vlastně jmenoval. Sasuke okamžitě sklapnul, protože taky poznal ten hlas. Brish byl uznávaný a velmi dobrý ninja, se kterým Sasuke už tuším bojoval. Sice tehdy Uchiha vyhrál, ale svázaný a s blokovanou chakrou by byl v háji.
"Sakuro!" syknul na mě Sasuke. Naštvaně už nezněl, spíš varovně. No, možná v pozadí jsem poznala takovou tu tichou hrozbu.
Naklonila jsem se k němu. "Hej, teď buď zticha. Já se zbavím Brishe a pak navážeme na předchozí téma. Ale fakt ani necekni, znáš ho, je... nervní a strašně opatrný," zašeptala jsem k němu. Pak jsem se zvedla a koutkem oka zaznamenala, že přikývl. Přešla jsem nuceně ke dveřím.
A otevřela je. "Ahoj, Brishi," pozdravila jsem mile, ale ve skutečnosti jsem tohohle mladíka pekelně nesnášela. Byl samý sval, ani by mě neudivilo, kdyby každý den cvičil čtyři hodiny jen bicepsy, opravdu kluk jak hora. Bylo mu dvacet jedna, krátké blonďaté vlasy a zeléné oči, které se mi za poslední měsíc šíleně zhnusily. O hlavu vyšší gorila se na mě usmála a odhalila perfektně bílé zuby.
Možná by byl opravdu dobrý kamarád, kdyby se mě neustále nesnažil sbalit. "Slyšel jsem odsud křik, víš, bál jsem se, jestli se ti třeba něco nestalo," vysvětlil a prohrábl si rukou krátké vlasy.
"Jsem v pořádku," ujistila jsem ho.
"Tak co to bylo za křik?" nedal se odbýt. Proč se sakra tolik stará?
Jen stěží jsem si udržela úsměv. "Nic, co by stálo za zmínku," pohodila jsem hlavou a nervózně přešlápla na bosých nohou.
Nebyl by to on, by nevyužil šance, že. "Tak co kdybychom to přesto probrali zítra u šálku čaje?" Zase ten zářivý úsměv, který pohasl po mé odpovědi.
"Zítra naskakuji do boje, Brishi," povzdechla jsem si, neočekávaně nehraně. "Nebudu mít čas, opravdu ne."
"Tak co teď? Nejsem ani ospalý," zkusil to ještě jednou.
Potlačila jsem nutkavou chuť se na něj zašklebit, lezl mi už opravdu na nervy. "Víš, Brishi, ty možná ne, ale já jsem už pomalu mrtvá," zahleděla jsem se mu do očí, aby věděl, jak to myslím vážně. "Celý den běhám jako šílenec po nemocnici, uzdravuji, ošetřuji a bůhví, co ještě. Navíc potřebuju být na zítřek fit. Snad někdy jindy. Já opravdu chci jít spát." Snažila jsem se to konečně uzavřít.
Smutně se pousmál. "Jasně, já zítra taky bojuju. Třeba se uvidíme. Dobrou noc, Sakura-chan."
"Dobrou, Brishi." A doufám, že se zítra nepotkáme.
Zavřela jsem dveře a konečně se mohla znechuceně zašklebit. Vrátila jsem se do své ložnice a uviděla Sasukeho, jak si mě měří s přivřenýma očima. Aj, zlost s předchozího rozhovoru se vrátila, ach jo. "Sasuke-kun, promluvíme si zítra, jsem unavená," zamumlala jsem, plácla sebou do peřin a ve vteřině usnula.

Slunce ještě ani nevysvitlo a já se probrala. Ležela jsem natěsno přitisknutá k Sasukemu, ruku položenou přes jeho hrudník a hlavu vedle ní. On ještě spal a nevypadalo to, že nějak zvlášť pohodlně. Docela jsem ho litovala. Vymanila jsem se od něj a odpoutala ho od pelesti, ale ruce spoutané dohromady jsem mu nechala. Není to příliš velký risk? Co když uteče? … A co když neuteče, budu se o něj starat do konce života?
Ne, je to velký risk, ale co s tím nadělám. Vstala jsem a podívala se z okna. Venku už bylo pár lidí, z čehož jsem usoudila, že brzy bude svítat. Popadla jsem svoje věci a vedle v kuchyni se převlékla, nemusím mu dělat striptýz. Pak jsem si na skok odskočila do koupelny a už jen čekala na východ slunce. Během toho jsem připravila Sasukemu snídani, já si dám až později, nyní nemám hlad. Pak jsem ho probudila. "Běž se najíst. Za chvíli musím do boje."
Ospale vstal a šel se mnou do kuchyně, kde se najedl. Bezeslova jsme na sebe koukali, já v očekávání jeho vybuchnutí v návaznosti na včerejším rozhovoru, on zaujatě a zamyšleně. "Možná jsi měla pravdu," ozval se najednou. "S tím zneuctěním Itachiho památky." Zvedla jsem k němu oči v nehraném překvapení. "Jenže to nemění nic na tom, že mému klanu Konoha ublížila," pokračoval věcně. "A když nemůžu pomstít bratra, protože by si to nepřál, musím pomstít alespoň rodiče... a zbytek klanu. Je to moje povinnost, jako člena klanu Uchiha. Pokrevného člena."
"Nechápu, proč bys to chtěl dělat," vyštěkla jsem rozzuřeně. "Ty jsi momentálně jediný Uchiha a můžeš si určit pravidla, jaká sám chceš!"
Neodpověděl na mou reakci. "Jsi roztomilá, když se zlobíš."
Co-cože? Proč teď navazuje na úplně jinou... co si to vlastně dovoluje?! "Na nic takového jsem se tě ani v nejmenším neptala!" zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Pitomec. V duchu jsem se usmála, sladký pitomec, hezký pitomec, milý pitomec... Ježiš, ale hlavně zrádce Konohy, který na ni momentálně vede útok. Vážně mi hrabe.
"Ehm, Sakuro?" ozval se najednou a znělo to nejistě.
"Co?"
"Mohl bych jít do sprchy?"
"No jasně, že jo. Ale pohneš si." Protáhla jsem se a zavedla ho ke koupelně. "Ehm... poradíš si s pouty?"
"No, tak to nevím," zašklebil se.
Zazubila jsem se. "Tak ti holt budu muset pomoct, no." Ignorovala jsem jeho šokovaný pohled a za ruku ho dotáhla do koupelny. Tam jsem se k němu otočila a uvědomila si, jak strašně blízko k sobě stojíme. Usměv mi zmrzl na rtech a já se topila v jeho onyxových panenkách. Jako v tranzu jsem mu rozepla košili. "Pochybuju, že takhle to půjde," naklonil hlavu na stranu a tiše se zasmál. Tolik se změnil...

"Máš tuhle košili nějak zvlášť rád?" zeptala jsem se nevinně a pohrávala si s límečkem. Zavrtěl hlavou. Tak jsem se rozhodla tu košili zlikvidovat. Vytáhla jsem kunai a provokativně přejela ostřím po jeho odhalené klíční kosti. "Být tebou, tak se moc nehýbám," varovala jsem ho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janča-san Janča-san | Web | 24. července 2013 v 11:40 | Reagovat

super, skvelé, geniálne...neviem ako to ešte nazvať :D dlho som nečítala poviedku, kde by Sakura zajala Sasukeho :D a som zvedavá ako dopadne tá sprcha :D jo a ja moc SasuNaru nemusím... :D tak preto som sa tam radšej neozvala :)

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 25. července 2013 v 14:03 | Reagovat

Bombový super genialný dielik. Ak pridáš poviedku SasuNaru určite si ju prečítam aj ked ja osobne ked už yaoi tak ItaSasu.

3 naki naki | 16. srpna 2013 v 8:43 | Reagovat

to se my líbí když sakura štve sasukeho
nemáš nějaký podobný díly :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama