!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Naučím tě lásce 3

7. ledna 2013 v 22:56 | Anettsi |  Naučím Tě lásce
Překvapivě je tu další díleček téhle dílovky :) Momentálně nemám nápad na "Má oči jen pro něj", tak jsem se pustila do téhle. Sama jsem si musela přečíst předchozí kapitoly, protože jsem celkem zapomněla, o čem to bylo :D


Kapitola 3: Miluju ho, i když mi ubližuje


Mamka je celkem ráda, že mě vidí, ale zároveň se ode mě drží dál. Nechce riskovat, že se ke mě příliš připoutá a já ji zase zklamu. Táta je v práci, neví o mě, alespoň zatím. Máma se konečně odhodlá. "Co ty a Uchiha?" zeptá se, ale neodtrhne oči z nádobí, které právě umývá. Podle toho, jak křečovitě svírá porcelánový talíř poznám, že je nervózní. To já taky. Nevím, jak jí mám odpovědět... vždyť to není dobré... nebo ano? "Jmenuje se Sasuke, mami..." zašeptám a zavřu oči. "A je to..." zadrhne se mi v hrdle, jak mám sakra pokračovat?!
"Děje se něco?" Otočí se ke mě mamka s láskyplným pohledem, který zahřeje u srdce. Přikývnu a svěřím se jí. O tom, jak si mě Sasuke navšímá, jak je teď Naruto a jak nevím, co dál. Chvíli mlčí a pak se zase otočí k nádobí. "Můžeš si za to sama, Sak, my jsme tě měli rádi a ty nás ne. Tak tu pak nebreč, ano?" řekne a vzlykne.
"Já vím, že je to moje vina, ale ty mi to nemusíš připomínat!" ušklíbnu se a zmizím do svého pokoje.

Ráno mě nikdo nevyhlíží před domem. Čekala jsem, že se Sasuke přijde omluvit nebo se alespoň ukáže a chytne mě za ruku jako vždycky. Není tam. Bolí to. Mlčky si přehodím přes hlavu kapuci od mikiny a loudám se do školy. Bydlím tak trochu od cesty, na druhou stranu města než Sasuke. Pořád musím myslet na to, jak mě volal. Znělo to naléhavostí a strachem. Jistě si myslel, že se mi něco stalo, protože jsem tam najednou nebyla. Ale to by přišel k mému domu.
Škola se kvapem blíží, až ji z dálky vidím. A nejenom ji, ale i Sasukeho, jak sedí u jednoho stromu v parčíku blízko školy s hlavou sklopenou. Zmateně se tam přiblížím. Nevšimne si mě, vypadá smutně. "Sasuke?" zašeptám tiše. Vylítne ze sedu a podívá se na mě. Smutek z očí mizí a střídá ho vztek. "Stalo se něco?" Aniž by se namáhal s odpovědí, otočí se a jde do školy. Stojím tam jako solný sloup. Sasuke. On jen tak odešel. Pohrdavě se na mě podíval a nechal mě tady... Sasuke...! Začíná pršet, mikina brzy promoká a začíná mi být zima. Mizí ve dveřích budovy a ani se na mě nepodívá. Sasuke! Vrať se, nenechávej mě tady... Nevrací se.
Skácím se na lavičku, kde před tím seděl. Po tvářích mi stékají slzy. Jistě už zazvonilo na hodinu, ale já do školy nepůjdu... nedokážu to. Nemůžu sedět vedle něj a dělat jako že nic. Zvednu se a doklopýtám ke konci parčíku, kde mě nikdo nemůže na první pohled vidět. Probrečím tam půl dne. Pak cítím, že si někdo přisedá. Chci říct, že ať je to, kdo je to, má jít pryč, ale když ucítím tu lahodnou kolínskou, přitulím se k němu. Neskutečně mi ublížil, ale přes to ho nesmírně miluju. Objímá mě, pak mě vezmě do náruče a nese mě pryč. Přitom se mu černé vlasy lepí na čelo.
Uvědomím si, že nejdeme k němu domů, ale ke mě. "Jsou... jsou do.. ma rodi..če," zakoktám. Doteď jsem si nevšimla toho, že jsem promrzlá a třesu se po celém těle. Ještě pevněji mě obejme a podívá se na mě. V jeho očích není vztek, ani smutek, ale láska a bolest. "Já vím." Potom se podívá na cestu, jsme od našeho domu už jen kousek. Zastaví se a hluboce se mi podívá do očí. "Mrzí mě to, strašně... strašně moc." Nakloní se a políbí mě. Nebráním se.
Vejdeme do dveří našeho domu. Cinkání příborů vypovídá o tom, že právě obědvají. Vždycky jedí pozdě. Sasuke mě postaví na nohy a ruku mi položí kolem pasu. Spolu vejdeme do kuchyně. Promočení, zničení, unavení, ale se statečností. Tátovi zaskočí v krku a rozkašle se, máma si nás s údivem prohlíží. "Dobrý den," pozdraví Sasuke zdvořile. "Už jsme se viděli, ale ještě jsem neměl možnost se vám představit." Přistoupil k otci a podal mu ruku. Táta ji po chvíli stiskl, potom i matka. "Jmenuji se Sasuke Uchiha..." usmál se a spolu jsme kývli narozloučenou. Jdeme ke mě. Obejme mě a políbí. "Měla by ses... převléct," zamumlá. Zmateně pozvednu ruku ke knoflíkům na jeho černé košili. "Ty taky..." obeznámím ho se skutečností a nervózně mu knoflík rozepnu. Po něm přijdou na řadu další, až vykoukne jeho vypracovaná hruď. Vždycky jsem snila o tomhle okamžiku, ale... "Rodiče jsou doma..." povzdechnu si.
Pokrčí rameny a lehne si na postel. Jdu k němu. Znovu a znovu vdechuji vůni té kolínské, jako bych ji měla cítit naposled. Pak mi konečně dojde, že se chci na něco zeptat. "Proč ses ke mě choval dneska ráno tak hnusně?" zvednu pohled k jeho tváři. Prohlíží si mě a nakonec mě pohladí hřbetem ruky po tváři. Posadí se a zarytě se podívá do kouta místnosti. Dotknu se jeho ramena. "Viděl jsem tebe a... Uzumakiho včera, když jsi šla domů. Rozhodně to nebylo... přátelské... setkání. Prostě mě to... naštvalo. Myslel jsem, že to... s ním... no, víš co..." Vyhledá moje ruce a pevně je sevře v těch svých.
"Ale i kdyby to tak bylo," nakloní se ke mě, "neměl jsem právo ti tak ubližovat. A teď udělám cokoli, co si budeš přát."

Kdo má taky tak moc rád napínavé konce? Já ano *-* Tedy pokud příběh píšu já :D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama