!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Má oči jen pro něj 6

29. prosince 2012 v 15:28 | Anettsi |  Má oči jen pro něj
Lidičky, moc se omlouvám, ale měla jsem potíže s mezerníkem na klávesnici -_-


Kapitola 6: Chvíle vzpomínání



Haraine mi stiskne ruku a se smutkem v očích mě políbí. "Opravdu musíš už jet?" zeptá se zmučeně. Přikývnu. Kdybych měl být upřímný, tak přiznám, že mě to docela děsí. Na začátku to bylo krásný, mít někoho, koho můžu milovat s vědomím, že ona miluje mě. Jenže já ji nemiluji. Ta, kterou jsem posedlý je někde úplně jinde.
"Budeš mi strašně chybět, Naruto..." položí si hlavu na mé rameno. Nemůžu jí říct, že ona mě taky, protože by to byla lež. Celkem se těším, až se jí zbavím, i když to není hezké. Přesto se s ní rozloučím jemným polibkem a úsměvem. Pak odejdu k Oniko domů.
"Tak co, jak proběhlo loučení?" zeptá se Oniko, která právě vytahuje cukroví z trouby. No jo, on už je prosinec, ani mi to nedošlo. Venku začalo sněžit a je více zima.
"Pro mě to nebylo nijak smutné, jen nevím, jak to prožívala Haraine. Hádám byla smutná, jenže já ji nemiloval. Myslím, že to věděla, ne?" hodím po ségře pohledem. Smutně se usměje a přikývne. Chvíli mlčí, až pak se otočí.
"Věděla to úplně od začátku. I já bych poznala, že jsi zakoukaný do jíné dívky. Poslední dva dny ses s ní líbal jen z donucení. Řekla mi, jestli bych s tím nemohla něco udělat, ale já odpověděla, že si musíš dělat co chceš. Nebudu tě do ničeho tlačit. Jestli miluješ tu Sakuru, tak s tím nic nenadělám a ani Haraine ne," znovu se otočí a do trouby vsune další plech. "Byl jsi s ní jen pro to, aby sis utřídil myšlenky. A na co jsi přišel, to víš už jen ty."
Onika má pravdu. Vím, že Sakuru miluju hodně moc a nedokážu být s nikým jiným. Jenom když vzpomenu na její smragdové a jiskřivé oči, roztomilé růžové vlasy a jemný úsměv, který nasadí, když prochází chodbou nebo když zamilovaně kouká na Sasukeho. A zatímco o černovláskovi sní, já myslím na ni.
"Měl by ses jít sbalit, jedeme hned ráno," připomene mi Oniko jemně. Jistě se těší na Samiho, který přijde dnes večer, aby s námi potom mohl jet ke mě domů. Těší se na mě. Beru ho jako bratra, takže se ani nedivím, že se na něj těším taky.
Odkráčím k sobě do pokoje, popadnu cestovní tašku, naházím tam ledabyle svoje věci, zapnu zip a s úsměvem konstatuju, že to je hotové. Když vejde dovnitř Oniko, aby si prohlédla můj výtvor, rozesměje se. Vyháže všechno z tašky, poskládá to a opatrně vloží dovnitř. Musím uznat, že holky jsou v tomhle šikovnější. Pak si spolu lehneme do postele a ona mi položí hlavu na hruď, jako když jsme byli malí. "Tolik se toho změnilo, od té doby, co jsme naposledy takhle leželi," povzdychne si Oniko. "Já mám přítele, ty jsi zamilovaný a oba jsme dospělí. Už nejsme ty malé děti. Vyrostli jsme, ale teď už budeme jen stárnout, abychom jednoho dne dospěli názoru, že budeme mít děti. Ty pak vyrostou a mi zemřeme. S vědomím, že jsme alespoň něco v životě dokázali. Avšak teď ani jeden z nás neví, co to bude..." Zní to smutně, ale má pravdu.
"Třeba to bude jen to, že máme děti, ze kterých vyrostou moudří lidé," poznamenám zamyšleně, "nebo dokážeme jen milovat, ale věrně..." To je jedna z věcí, které si na lidech cením. Věrnost.
"Možná," souhlasí váhavě Oniko. Po chvíli ticha konečně promluví. "Miluji Samiho a nedokázala bych ho podvést nebo mu lhát. A jak říkáš, třeba je to to, co se ode mě očekávalo v životě... nebo ještě něco přijde." Musím uznat, že je moudrá.
Uslyším vrznutí dveří, na čež následují tři věci. Oba se posadíme, podíváme se na sebe a rozběhneme se ke dveřím. Stojí tam. "Sami!" vykřikneme jako malé děti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama