!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Z mého pohledu 2/2 (sasusaku)

10. listopadu 2012 v 18:54 | Anettsi |  Jednorázovky
Takže druhá část, drazí :)


Část druhá: Srdce už je mrtvé
Probudí mě až pípání mobilu. Někdo mi posílá SMSku. Natáhnu se a přečtu si ji. Itachi je znovu ve městě. Doufá, že tu se mnou Sakura zůstane. Ta ještě spí. Je půl desáté, sobota. Vylezu z postele a vejdu do kuchyně. Snídaně je už hotová, bratříček na ni nikdy nezapomene. Počkám s ní na Sakuru, místo toho jdu do koupelny, kde se zcivilizuju. Umyju si tělo i vlasy, které následovně pročešu hřebenem. Za chvíli mám svůj obvyklý účes. Obleču se do černých kalhot a modrého trička s nápisem "U.S.A.".
Sakura už na mě čeká v kuchyni, hned jak vejdu, utíká do koupelny. Je totiž těžké přehlédnout nápis "KOUPELNA", který je velkým tiskacím písmem na dveřích, nejspíš proto se nepotřebuje zeptat. Mlčky se posadím ke stolu a přemýšlím o všem možném. Hlavně o rodičích. Mámě by se Sakura určitě líbila. Táta by pokrčil rameny a poučil mě o tom, jak se chovat k ženám. To Itachi neudělá, jak ho znám. Nevyčítám mu to, on není táta.
Za chvíli se tu objeví i růžovláska a posadí se naproti mě. "Tvůj bratr je dobrý člověk," poznamená s úsměvem. Tentokrát má vlasy jen sepnuté sponkou. Nedokážu se zbavit pocitu, že by jí víc slušely rozpuštěné... nebo alespoň culík. Tak to nosila většina holek, co jsem kdy poznal. A já jich poznal tucty... tedy ony poznaly mě, já si jich moc nevšímal. Možná nastal čas vrátit vše do starých kolejí a jít do školy. Nebo radši ne, ještě chvíli budu tady. Ale jen chvíli. "Já vím."
"Vždycky jsem chtěla staršího bratra, ale jsem jedináček," posteskne si. Jemně ukousne z vánočky namazané máslem. Bráška si dal záležet, aby to vypadalo dobře. To poznám. Vím, že mám štěstí, málokdo má tak dobrého bráchu jako já. I když je někdy Itachi otravný a dolízá, mám ho moc rád a nevím, co bych dělal, kdyby zemřel spolu s rodiči. To by byla hrůza. "Kde je vůbec?" zeptá se a rozhlédne se.
"Zase ve městě. Mám tě poprosit, abys tu se mnou zůstala," vysvětlím a pokrčím rameny. Přikývne, ale než stihne něco říct, rozezvučí se zvonek od dveří. Vstanu a jdu ode dveří. Přede mnou se objeví dva lidé. Ani na okamžik nepochybuju. Jsou to Sakuřini rodiče. "My jsme odvedle. Sousedka říkala, že je Sakura tady. Přijeli jsme dneska ráno a ona nebyla doma," usmívá se žena přívětivě. Pustím je dovnitř a nechám je, aby si se Sakurou popovídali v kuchyni o samotě. Sám si sednu do obýváku k televizi a zavřu oči.
Bouchnutí hlavních dveří a kroky do obýváku. "Jen co přijde tvůj bratr, musím jít domů," řekne posmutněle. "Jedeme pryč, stěhujeme se, Sasuke. Asi... asi se už neuvidíme..." do očí se jí vhrnou slzy a následně po tváři zklouzávají dolů. Vstanu a obejmu ji. Bude mi strašně moc chybět, asi jsem zamilovaný. Nemůžu jí ale bránit. "Miluju tě," zašeptám jí do ucha rozrušeně.
"Já tebe taky. Nechci tě opustit, ale musím." Její objetí zesílí. Nechce mě opustit a musí. Dostala se ke mě tak blízko, jak to nikdo, kromě Itachiho, ještě nedokázal. "Udělej pro mě něco, Sakuro," ozvu se a natáhnu ruku k jejím vlasům. Sundám sponu a dlouhé růžové vlasy jí spadnou na ramena a na záda, měl jsem pravdu, sluší jí to víc. "Nos je takhle, sluší ti to."
Zašeptá rozechvěle moje jméno. "Nikdy na mě nezapomeň, prosím..."
"Nezapomenu. Nikdy, Sakuro."

Sedím na židli a dívám se z okna. Venku opět začíná žloutnout listí a spadává na zem. Od toho šíleného stěhování zítra uplyne rok. Dnes je Hallowen. Srdce už nekrvácí, už vykrvácelo a je mrtvé. Teď nedokážu cítit nic. Rodiče mě opustili. A i ona zmizela v nenávratnu. Za tu dobu jsem navštívil tři psychiatry a nikdo mi nepomohl. Mě už nikdo nepomůže.
"Sasuke?" vejde do pokoje Itachi a ztuhne. "Co... co sis to, proboha, udělal?" Ukáže na mé zkrvavené zápěstí a nůž. Vběhne do kuchyně pro mobil, aby zavolal záchranku. To jsem ještě neřekl. Pořezal jsem si žíly a umírám. Nemám proč žít... už ne. Sklouzávám ze židle na zem. A umírám. Ptačí zpěv ztichne, tikot hodin ustane a já mám znovu pocit, že ji držím v náručí, vydechuje blízko mého ucha, konečně je tady se mnou! Už necítím nic, jen její dech a ji. Otevřu oči a uvidím ji. Ležíme spolu na louce plné květin. "Kde to jsem?" zeptám se omámeně.
"V nebi, Sasuke, tohle je nebe. Dlouho jsem na tebe čekala. Už od té doby, co jsem skočila z útesu vedle našeho domu. Zničila jsem se ten den, co jsem odjela," usměje se. "Ty jsi to dodržel, nezapomněl jsi na mě. Děkuji ti, Sasuke. Miluju tě."
"A já tebe..." pak se rozpomenu. "Co Itachi? Nebude ho to mrzet?"
"Jednou se uvidíte... a jak to vidím já, bude to hodně brzo. A teď pojď," vezme mě za ruku.
"Kam?"
"Zpátky k Itachimu. My se ještě potkáme. Vždyť já na tebe počkám..." usměje se.
"Ne, já nikam nejdu. Chci být s tebou. Itachiho mám rád, ale tebe miluju, Sakuro. Moc mě mrzí, že jsem tě nechal odjet samotnou pryč. Měl jsem jet s tebou."
"To je minulost... a tou se zaobírat nebudeme," políbí mě na rty...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama