!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Z mého pohledu 1/2 (sasusaku)

4. listopadu 2012 v 14:51 | Anettsi |  Jednorázovky
Nová povídka!!! Sice jednorázovka, ale co. Brzy přidám druhou část.


Z MÉHO POHLEDU
Část první:Ta, co mi nosí úkoly

Listí se zbarvilo všemi barvami a spadlo na zem. Venku už není teplo a lidé už nosí teplejší bundy. Je listopad. Přesně je druhého listopadu, dneska se pořádají ve školách Hallowenské večírky. Děti jsou natěšené a oblékají si kostýmy. Kdysi jsem na nějakém byl. Jenže to jsem ještě měl celou rodinu a teď... teď už mám jen bratra. Už tu není matka, aby mě utěšovala ani otec, aby mi nadal, když něco udělám špatně.
Můj bratr se hodně snaží mi je nahradit, ale to nikdo nedokáže. Oba mi moc chybí, vzali si s sebou i kus mého srdce, které nyní krvácí. Máma i táta zemřeli při doprvní autonehodě před dvěmi lety, ale já se s tím nějak nemůžu srovnat. Byl jsem u čtyř psychiatrů a není mi pomoci. Je to možná proto, že jsem v tom autě seděl,když do nás ten náklaďák napálil. Itachi byl doma. Nemůžu mu mít za zlé, že se ke mě chová dobře.
Někdo klepe na mé dveře a pak vchází. Je to Sakura. Sedím u okna a prohlížím si ji, jako bych ji viděl poprvé v životě. Modré džíny a růžová košile s krátkými rukávy a tmavě modrou kravatou. Dlouhé růžové vlasy smotané v drdolu a upevněné červenou sponou. Rozčiluje mě, že je nenosí rozpuštěné, vždyť má krásné vlasy, tak proč drdol? "Ahoj, přinesla jsem ti úkoly, Sasuke," začervená se. Takhle zareaguje pokaždé,když se na ni podívám. Předtím chodil pro učení do školy Itachi, ale ten teď má moc práce. "A tvůj bratr mě požádal, abych tu s tebou počkala, než se vrátí. Jel do města, bude to trvat asi hodinu a půl," dodá spěšně. Dojde ke mě a podá mi učebnice. Když je přebírám, omylem se dotknu jejích prstů a ona zrudne jako rak. Tak to bývá s většinou holek. Všem se líbím a pak se o mě perou. Za poslední dva roky je Sakura jediná dívka, kterou vídám a to nejspíš proto, že je moje sousedka a nosí mi úkoly. Ale předtím mě denně všechny otravovaly, teda kromě Sakury, ta začala do té školy chodit až měsíc potom, co jsem doma. O to těžší je pro ni, že právě ona musí být ten otrok a donášet mi všechno to učivo.
"Díky," pokrčím rameny. Řekne mi, co se zhruba učili, ale já ji neposlouchám. Jen zkoumám, jak vypadá. Má nádherné zelené oči, které se momentálně upírají na mě, hezké rty, které se skoro pořád usmívají. Hned na první pohled vidím, že není namalovaná a přesto je krásná. Ona šminky ani řasenku k životu nepotřebuje. Sedne si na postel naproti mě a stále mi cosi vysvětluje. V obličeji je narůžovělý odstín, který pomalu mizí. Pak skončí a zjevně znerózní, protože neví, comá dělat. "A jak se jinak máš, Sakuro?" ptám se zamyšleně a nespouštím pohled z její tváře. Moje otázka ji jistě překvapila.
"Celkem dobře. ... A ty?" zamumlá stydlivě. Chvíli přemýšlím nad odpovědí. "Nic moc." To je celkem výstižné. Pak mlčíme. Mám nutkání jít k ní, vyndat jí sponku z vlasů a nechat je rozpuštěné, ale nechci, aby se vyděsila, proto jen tak sedím. Nadechne se a chystá se něco říct, ale nakonec si to rozmyslí a vydechne naprázdno. Buď se jí opravdu hodně moc líbím nebo se mě až moc bojí, jinak by nebyla tak nervózní.
Má kruhy pod očima, asi toho za poslední dny moc nenaspala. "Jsi unavená, viď?" zeptám se. Mám pravdu, přikyvuje. Asi se jí něco stalo, to se mi vůbec nelíbí. Přesednu si k ní na postel. "Děje se něco, Sakuro? Připadáš mi... ztrápená." Opravdu vypadá ztrhaně a smutně. Otevře ústa aby mi odpověděla a najednou se rozpláče. Nechápu, co se stalo. Pokusím se ji obejmout a podaří se mi to. Její slzy mi dopadají na tričko, ale to mi nevadí. Když se vypláče, bude dobře. Ale ještě víc by se jí ulevilo, kdyby se s tím někomu svěřila. Třeba mě.
Po chvíli se odtáhne a hřbetem ruky si setře zbytky slz. "U nás je to teď na nic. Máma se s tátou pořád hádá a oba jsou pak na mě hnusní, protože mají vztek. Všechno dělám já, protože mamka trucuje a taťka ji přesvědčovat nebude. Do toho se pořád ve škole učíme nové a nové látky. No a pak ty sny..." pak se zarazí, jako by řekla něco, co něchtěla. Ona má sice rodiče, ale nejpíš se brzy rozvedou, jak to tak poslouchám. Potřebuje v nich mít oporu a nemá. "Jaké sny?" pohladím ji po dlani a rychle odtáhnu ruku, aby to gesto nepojalo příliš pozornosti.
Zrudne. Mám trvat na odpovědi? Nebylo by lepší jí říct, že mi to říkat nemusí. Už se k tomu chystám, když promluví a mě se nechce ji přerušovat. "Sny o tobě." Tak proto je nesvá, je do mě zamilovaná, je to dobře nebo špatně? "Takové věci se stávají často," řeknu, "Proč jsi mi hned neřekla, že se ti líbím? Já to stejně tušil." Alespoň z části. Sklonila hlavu a dívá se na zem. Mám ji vzít za ruku? Možná bych já mohl být ta opora, kterou postrádá. Když už jsem já beznadějný případ, nemusí jím být ona. Odhodlám se k tomu a chytnu ji za ruku. Opře si hlavu o mé rameno a zavře oči, je opravdu unavená, lehce ji položím na postel a přikryji ji peřinou. Po chvíli váhání si k ní přilehnu. Obtočí mi ruce kolem krku a usne. Její ústa jsou tak blízko u mého ucha, že slyším její pravidelné vydechování. Trochu se otočím a ona se ve spánku ke mě přitulí. Je to ta nejkrásnější a nejroztomilejší dívka, jakou jsem kdy poznal a že jich znám stovky.
I na mě postupně přichází únava a z jejího těla sálá příjemné teplo. Poprvé za hodně dlouhou dobu se usměju. Zavřu oči a poslouchám tikání hodin na nočním stolku, ptáčí zpěv, který slyším přes okno a její dech. Usínám. Tikání ani ptačí zpěv už nedokážu vnímat, ale ty výdechy a nádechy stále slyším, chci je slyšet. Abych měl jistotu, že tu se mnou je. Ještě chvíli jsem někde mězi bděním a sněním a pak konečně přichází opravdový spánek.
Otevřu oči. Ještě stále spí vedle mě. Venku je tma jako v pytli a stejně tak i v pokoji. Slyším z kuchyně rádio a šramocení nádobí, Itachi už přijel. Kolik je vlastně hodin? Někde vedle hodin bych měl mít položený mobil. Natáhnu ruku a nahmatám ho. Displej se rozsvítí a objeví se čas. Půl desáté večer, co Sakuřini rodiče, nebudou mít o ni strach? Jemně ji pohladím po tváři. "Co se děje? Kde to... aha," uvědomí si, že leží u mě v posteli a protáhne se. "Nebudou se o tebe rodiče bát?"
"Ne. Maminka jela k babičce a taťka spí u kamaráda. Zřejmě to tak bude ještě dlouho. Pohádali se a takhle to dopadlo," vysvětlí. "Ale když chceš, tak půjdu." Začne vstávat z postele, ale zadržím ji. Zasmějeme se, Sakura se mnou dělá divy. Předtím jsem skoro s nikým nemluvil a jediný cit, který jsem projevil byl smutek. Teď to tak není. Natáhnu se a rozsvítím lampičku, která stojí taktéž na nočním stolku. Oba si zastíníme oči a pomalu si zvykáme na světlo. Když se rozkoukáme, Sakura si upraví košili, nevypadá, že by byla dvakrát pohodlná. "Jestli chceš, půjčím ti tričko," nabídnu a ani nečekám na odpověď, jen se doplazím ke skříni a vyhodím na postel šest triček. Tři černá, dvě modrá a jedno zelené. Každé ma jiný obrázek na hrudi. Chvíli přemýšlí a pak si vybere černé s nápisem "New York is best". Otočím se a ona se začne převlékat. Přímo naproti mě je zrcadlo, takže stejně vidím, co bych vidět neměl.
Když je hotová, zhasnu lampičku a vedu ji ke kuchyni, kde cosi kutí Itachi. Přede dveřmi Sakura zaváhá, ale po chvíli se odhodlá a spolu se mnou vejde donitř. "Dobrý večer," pozdraví zdvořile a váhavě. Já se s pozdravem nenamáhám. Nikdy to nedělám, ani nevím proč. Možná proto, že často nemluvím. "Ahoj, Sakuro..." hodí po nás okem. "A Sasuke." Nakonec se přiměju a pozdravím pokývnutím hlavy. "Začal jsem si říkat, kdy budete vstávat," směje se. Na stole nás čekají lívance. Přidá na ně jen šlehačku a můžeme baštit. "Děkuju vám," usměje se Sakura.
"Můžeš mi tykat," prohodí k ní Itachi, "Nejsem až tak starý." Sakura sedí vedle mě a Itachi naproti, vezmeme do ruky příbor a dáme se do jídla. Musím uznat, že to je velice chutné. Oba to spořádáme za chvilku, zatímco Itachi si to vyhutnává.
"Bylo to výborné!" řekneme se Sakurou nahlas a udiveně se na sebe podíváme. V další chvíli mnou otřásá smích. Itachi vyvalí oči a něvěřícně se kouká, jak se bavím. Jen co se uklidním, vysvětlím mu to. "Má na mě zvláštní vliv," pokrčím rameny a Sakura se uchechtne s poznámkou "No tak určitě!", která u mě vyvolá další smích. Můj bratr se konečně probere z tranzu a usměje se. Potěšeně. Zřejmě jsem mu tím udělal radost, jako ještě s ničím. Ta růžovláska na mě asi používá nějaké kouzlo, či co. Ne, že by mi to nějak vadilo.
Když dojíme, zvedneme se k odchodu do mého pokoje. Sakura u mě chce přespat a já nemám nic proti, když se jí chce, tak proč ne. Sundá si kalhoty a jenom v tričku ke mě zalehne. Mlčky si položí hlavu na mou hruď a snaží se usnout, stejně jako já. Ale nejde to. Zvednu se do sedu a zlehka přejedu svými rty po těch jejích. Spokojeně vydechne a přitulí se ke mě, co to jen jde. S úsměvem objetí oplácím a sleduju, jak usíná. Za chvíli je její dech pravidelný a i já usínám. Ptáci venku už nezpívají, ale poslouchám tikání hodin a vydechování té krásky vedle mě.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama