!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Komplici 6

3. listopadu 2012 v 23:01 | Anettsi |  Komplici
Takže, konečně něco a to něco je šestá kapitola Kompliců. Sorry, vím, čekali jste hodně dlouho :)

Kapitola 6: Útěk se nabízí, jen buďte potichu!


"Sám se sebou, to je snad jedno, Sakuro, ne?" ušklíbl jsem se a uvědomil si, že jsem ji nazval jménem, aniž bych to zamýšlel. Vzpomněl jsem si, jak mě Deidara varoval, abych to nikdy neudělal.
"Ty jsi mi řekl jménem..." zašeptala. "Kromě Naruta mi nikdo do očí mým jménem neřekl..." Rozplakala se a sesula se na podlahu. Rychle jsem ji zvedl a položil na postel, otevřela oči a políbila mě. Něžný dotyk jejích rtů na mých... málem jsem se skácel na podlahu, zatímco ona si mě přitáhla blíž za košili. "Sasuke..." zamumlala spokojeně a objala mě. Tak jsme usnuli, ona i já.
Když jsem se probudil, byl jsem v posteli sám a u stolu seděl Deidara. "Co je, vypadáš vyděšeně," zeptal se mě Dei.
"Když jsi přišel, byl jsem tu sám?"
"Jo, a s kým bys tu měl být, jako?"
"To je jedno..." zavřel jsem oči a snažil se usnout. "Kde jsi byl odpoledne?"
"Tady, byl jsem tu celou dobu, schovanej ve skříni a sledoval tebe s tou holkou, jak jste byli v posteli, a chechtal se jako prase," ušklíbl se Deidara.
Vyděšeně se mi roztáhli zornice. "Sasuke, co je s tebou, byl to jen vtip..."nechápal Dei moji reakci. Idiot jeden, kdyby tak věděl, co se tady stalo... uf, tak tomu tedy říkat nebudu.

Nevím, kdy jsem usnul, ale probudil jsem se v lehu na posteli. Zmateně jsem se rozhlédl kolem a uviděl cosi na stole. Deidarovi hodinky, ani jsem nevěděl, že nějaké má. Ukazovaly 2:53 hodin. Teď těžko usnu...
Lehce jsem zatlačil na kliku cely... dveře se otevřely. Kdo by to řekl, věznice pro nejhorší trestance a v noci jsou odemčený dveře. Na chodbě dokonce nebyl ani hlídač. Přešel jsem okolo pokoje Gaary, pak okolo Sakuřina pokoje. Všude ticho jako v hrobě. Narutův pokoj, nic nejde slyšet.
"Všichni už spí, Sasuke, nediv se, že je tu ticho," uslyšel jsem a nadskočil, jak jsem se viděsil. Samozřejmě to byl ten proradný Itachi a zdálo se, že ve tmě bíle září. "Taky jsem duch, ty trubko..." ušklíbl se. Čte mi myšlenky... "Ano, to čtu."
Na konci chodby byly schody. "Podnáma spí šest dozorců, nechoď tam," varoval mě Itachi. Nevím, proč bych ho měl poslouchat. "Protože se jinak dobrovolně zničíš!" šílel. Ještě že ho nikdo neslyší, to by byli vzhůru. Nehledě na jeho námitky slezu schody dolů. Šest dveří. Ze dvou z nich hraje televize, je vidno, že všichni spí jako pařezy. Schody, po kterých jsem přišel pokračují, ovšem za železnou pevnou mříží zamknutou zámkem. Potřebuju klíče. "Itachi, kterej z dozorců má klíče od mříží?" zašeptám, přestože bych mu to mohl sdělit přes myšlenky. Propluje prními dveřmi. Po několika minutách se objeví v úplně jiných. "Třetí dveře, je to ženská, spí," sdělí mi ponuře.
Tiše jsem došel k těm správným dveřím a vzal za kliku. Odemčeno? No to je teda bezpečnost, to je teda super. Otevřel jsem dveře a vklouzl dovnitř. Hrála televize, na gauči proti ní spala nějaká žena, dozorkyně. Na krku měla na šňůrce zavěšené klíče. Jemně jsem rozvázal uzel a klíče si vzal, pak jsem vypadl na chodbu a prohlédl si je. Přečetl jsem si nápisy: Schody 1, Schody 2 a spousta klíčů od cel a dva klíče bez názvu. "Uteč odsud!" vybídl mě Itachi. "Pomůžu ti, jak jen budu moct."
Ne. Vyběhl jsem schody nahoru a odemkl dveře všech cel lidí, které jsem poznal. Probudil jsem je a vysvětlil jim, že můžeme vypadnout. Přikývli a sbalili pár věcí,jako je jedno čisté oblečení do látkových tašek. I já. Pak jsem zavelel, že první půjdu já a Naruto a po dvojicích lidi za námi, nesmíme kecat, jinak nás uslyší dozorci. Blonďák šel vedle mě, ani nevnímal, že za ním jde Itachi. "Cesta je volná, alespoň teďka, pohněte si!" zavrčel a zmizel, šel hlídat. Zastavili jsme se a dali znamení rukou ostatním, že mají pomalu jít k nám. Přesně podle plánu podojicích došli. A tak jsme se dostali k železné mříži. Odemkl jsem, ale vrzala. Troufl jsem si ji otevřít jen na takovou mezeru, aby tudy prošel člověk. Šel jsem první a ostatní za mnou. Za chvíli se objevila další mříž a byly potřeba klíče s nápisem "Schody 2". Tahle taktéž hodně vrzala a já to udělal stejně, jako předtím. Jen takovou mezeru, jaká je potřeba. "Cesta zatím v klidu," ozvalo se kdesi v neznámu.
Na konci schodů nebyla jen jedna chodba, ale hned tři. "Tou úplně vpravo." Šel jsem tedy tím směrem. A objevily se dveře. Ještě mám dva klíče, je to určitě jeden z nich, uklidňoval jsem se a zkusil to. Jeden pasoval. Pak se objevila hlavní brána, kterou jsem lehkým otočením klíče v zámku odemkl a otevřel ji. Ovanul nás svěží vzduch. A přivítali nás tři rozzuření psi. A vrhli se na dva z nás. Na mě a na Naruta. Bolest, to bolí!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sasanka-chan Sasanka-chan | Web | 29. července 2013 v 19:28 | Reagovat

Super povídka, ten Itachi je teda dobrý. :D Můžu ještě doufat v pokračování, že ano? :)

2 Niky Niky | 8. srpna 2013 v 17:04 | Reagovat

dobry prosim pokracko

3 Anettsi-chan Anettsi-chan | Web | 14. srpna 2013 v 14:16 | Reagovat

[1]: Už na tom pomalu pracuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama