!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Naučím tě lásce 1

17. listopadu 2012 v 18:52 | Anettsi |  Naučím Tě lásce
Drazí moji :)) 1. kapitola téhle dílovky, kdo si přečetl recenzi? :))

Kapitola 1: Nový spolužák

Nudím se. Sasuke stále něco sepisuje na papír a o mě se vůbec nezajímá. Stejně jako vždycky, nikdy se ke mě nechová, tak jak by měl. Vždyť spolu chodíme. A já je pro něj vzduch. "Sasuke?" usměju se na svého přítele. Ten ke mě ani nezvedne oči. "No?" prohodí nepřítomně, zase je duchem jinde, ve svých tajných myšlenkách temného Uchihy. Nakloním se a dám mu pusu na tvář. Ani nezvedne pohled z papíru. Naštve mě to a otočím polopopsaný list nepopsanou stranou nahoru. "Posloucháš mě alespoň trošku?" zakňučím s prosbou v hlase. Takhle jsem si to nepředstavovala, když jsem snila o tom, jak jednou bude moct všem říct, že s ním chodím.
"Samozřejmě, Sak," zadívá se mi do očí tím pohledem, že mi vidí až do duše a usměje se. Proč se na mě takhle nedívá celou dobu? Až teď si uvědomím, že pláču. Chytne mě kolem pasu a přitáhne k sobě. "Ubližuju ti," konstatuje tiše a zaboří nos do mých vlasů. Strašně moc mi ubližuješ, moc, Sasuke... "Tak proč jsi se mnou?" zeptá se tiše. Protože tě mám ráda už od školky. Vždycky ses mi líbil, ale nevšiml sis toho. Od páté třídy si kreslím do deníčku tvoje jméno a kolem něj jsou srdíčka. Od šesté jsem tebou posedlá tak, že na tebe myslím při každé příležitosti. Od sedmé jsem se snažila upoutat tou pozornost. V osmé jsem ti poprvé řekla, že tě miluju. V deváté ses na mě konečně podíval jinak než na nějakou otravnou holku a začal se mnou chodit. Teď jsme v prváku a ještě jsem od tebe neslyšela, že mě taky miluješ. Stále hledíš do papírů a něco píšeš. Nikdy jsem ti v tom nebránila, nikdy jsem ti to nevyčítala. Snažila jsem se přispůsobit tvému životnímu stylu. Přestala jsem se vídat s kamarádkama, protože mi záviděly a zavrhly mě. Už nemluvím s rodiči, protože mi chtěli zakázat, abych s tebou chodila a ty nejsi schopný jednou jedinkrát říct "Miluji tě"? Copak nevidíš, jak se trápím? "Protože tě miluju," zašeptám. Čekám, řekneš to?
Neřekneš. "Já vím," ospovíš prostě. A takhle je to pořád. Já se dívám na tebe a ty koukáš na papír. Já něco řeknu a ty neodpovíš, protože mě nevnímáš. Já tě miluju a ty nevíš, co je to láska. Protože jsi ji nikdy nepoznal. A nepoznáš. "A mrzí mě...," pohladíš mě po ruce... stejně jako vždycky, když kvůli tobě pláču. "...že ti musím ubližovat..." povzdechneš si. "...jenže já nedokážu přestat. Nejsem takový jako ty nebo jako ostatní. Tak to pochop." Žádná utěšující slova ani omluva. Proč s tím nepřestaneš, když tě to mrzí? Chodíš se mnou, ale nemiluješ mě. Obejmeš mě, ale nemáš mě rád. Políbíš mě, ale bez lásky. Je to jako žít vedle sochy. Kamenné sochy bez duše. Ale já nedokážu odejít. Nepřežila bych den bez tvého objetí. Na to tě až moc miluju. Jsem k tobě připoutaná víc než ke své vlastní rodině. Kdyby zemřeli moji rodiče, ani bych neplakala, kdybys stál vedle mě. Ale kdybys zemřel ty, zemřela bych s tebou. "Já to chápu."

Zvoní. Vymotá se z objetí, je pro něj důležitý jen papír. Chci se podívat, co píše, ale nedovolí mi to a já jsem trochu zmatená. Do třídy vchází znuděný učitel Hatake. Šklebí se na studenty. Za ním jde ještě někdo... zastaví se mi srdce. Přestanu dýchat a moje oči se zaměří na nově příchozího... je to blonďatý kluk s pomněnkovýma očima. Na sobě má světle modrou košili, džíny, černou mikinu a značkové boty Puma. Na první pohled pohodář... vydechnu a snažím se uklidnit... Jeho oči přejedou po všech tvářích v místnosti a nakonec spočinou na té mé. Usměje se. Aniž bych se mohla zastavit, úsměv oplácím.
"Tohle je nový student. Jmenuje se Naruto Uzumaki," oznámí Hatake nezaujatě. Naruto se rozhlédne a posadí se do volné lavice. Zjevně nechce s nikým mluvit. Já od něj nedokážu odtrhnout pohled a celou hodinu strávím koukáním na jeho obličej, s tak nádhernýma očima. Až pozdě si uvědomím, že mi pohled oplácí. Zamrkám a odvrátím se. Potřebuju se uklidnit, chytnu Sasukeho za ruku, kupodivu si mě k sobě přitáhne a obejme mě. Už není středem vesmíru papír, ale já. Proč tak najednou? Je to kvůli novému spolužákovi? Žárlíš na něj? Opravdu pociťuješ nějaký pocit? Proč tomu jen nedokážu uvěřit? Celou dobu jsi ledový a bez citu. A teď...
Den brzo uplyne a já si sbalím věci. Jako vždy mě Sasuke doprovází k sobě domů, kde žije se svými rodiči a bratrem. Jen co vejdu do kuchyně, uvítá mě paní Uchihová. "Ahoj Sakuro!" mile a potěšeně se usměje. Ale v jejích očích vidím smutek. Proč? Otec není doma, ale na chodbě potkáme Itachiho, o sedm let staršího kluka, než jsem já. "Čau," kývne hlavou na pozdrav. My míříme do Sasukeho pokoje, skromné místnosti s televizí, postelí a psacím stolem, na kterém je notebook. Světlo z malého okna osvětluje celý pokojík.
Lehnu si na postel a očekávám, že si Sasuke bude něco kutit u stolu, ale lehá si vedle mě. Brzy na mě padá únava a já usínám. V tvém náručí se cítím bezpečně a doufám, že až se probudím, budeš stále ležet vedle mě a usmívat se. "Miluju tě," zašeptám, dnes již podruhé.
Chvíli je ticho a pak... "Já tebe taky," odpoví. Rozpláču se a vyhledám jeho oči, i v těch jsou slzy. Co se stalo? Proč jsi jiný? Je to opravdu kvůli novému žákovi? Jestli je to pravda, tak už vím, jak tě přimět k lásce, Sasuke.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama