!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Naruto a já - část první (NaruSasu)

3. září 2012 v 17:55 | Anettsi |  Jednorázovky
Ahojte lidi, tak co škola? XD Néé, tohle je povídka NaruSasu, doufám, že se bude líbit. Jde tam hlavně o příběh Sasukeho a Naruta, které jsem samozřejmě vymyslela já *__* Recenze: Sasuke - 17, Naruto - 17, Sakura - 15 ; Sasukeho rodina je v hrozné finanční situaci, tak se náš černovlasý hrdina rozhodne, že uteče z domova, aby měla rodina víc peněz (nemuseli by platit školné, za sešity atd.). V jedné hospodě potká zajímavého a tajemného Naruta Uzumakiho, jehož příběh se halí tajemstvími. Nechce o tom mluvit, moc toho o sobě neprozradí, jen že jeho rodiče byli bohatí a nevěnovali se mu dostatečně, tak v pátnácti utekl z domova.
Jednoho dne Sasukemu poví, že je ve skutečnosti upír, a jestli chce černovlásek zůstat s ním, musí se jím stát také. Náš hrdina to přijme a žije život upíra, bohužel musí přijmout i všechna omezení, která se toho týkají. Moc dlouho nesmí být na slunci, nemůže mít lidskou přítelkyni a při úplňku se nedokáže ovládat. Aby někde nevyhubili zvířata, stěhují se z místa na místo, přitom často žijí v lese, protože ve vesnicích je strašný hluk (+ oni mají zbystřený sluch, že), do měst vůbec nechodí. Zjistí, že k sobě mají blíž, než si mysleli.
Ve vesnicích často potkávají namyšlenou, patnáctiletou růžovlasou Sakuru Haruno, která je nejprve dotěrná a vlezlá, nakonec na ně zavolá svého otce. Její kamarádky jsou stejné, ale v příběhu nejsou moc popsány.
Je to psáno z pohledu Sasukeho. Jsou tam jen postavy Naruto, Sasuke a někdy Sakura. Fííha, na to, že to má jen dvě části to má dost dlouhou recenzi, nemyslíte? Nic jiného se mi neche zatím prozrazovat. Přeji pěkné počtení...! (Další část zítra ;-) )

Naruto a já - Část první: Knížečka


Seděl jsem na větvi a pozoroval zapadající slunce. Po dlouhé době jsem pocítil smutek a stesk. Stesk po rodině, kterou jsem opustil před několika lety. Musel jsem. Tehdy to pro mě bylo hrozně těžké.
"Sasuke? Jsi v pohodě?" uslyšel jsem Naruta, jak na mě volá z vedlejšího stromu. Od té doby, co jsem utekl z domova je pro mě Naruto jako bratr. Je stejně starý, přesto mám někdy pocit, že je dospělejší než já.
"Je mi fajn," zamumlal jsem a střelil po něm očima. Soustředěně si mě prohlížel, poznal, že jsem smutný. On vždycky poznal všechno.
Přikývl a zahleděl se dolů pod sebe. Já se znovu podíval na slunce, ze kterého zbývala sotva polovina. Na obloze se začaly dělat červánky. Byl by to nádherný pohled, kdybych neměl hlavu plnou starostí.
Naruto seskočil z větve na zem, kde ho zahalil stín. Chtěl jsem na něj zavolat, ale pak jsem si to rozmyslel. Jistě ví, co dělá. Slunce pomalu zapadlo a všeho se zmocnila tma. Opřel jsem se o kmen stromu a zavřel oči. Usnul jsem, ani nevím na jak dlouho, ale když jsem se probudil, byla tma.
"Naruto!" zavolal jsem. Neměl jsem tušení, jestli se už vrátil.
"Ano?" ozvalo se hned na vedlejší větvi. Oddechl jsem si. Nechtěl jsem zůstat v této divočině sám, bez svého nejlepšího přítele. Po hmatu jsem ho našel a přisedl si k němu. Noci tu bývaly teplé, ale mě stejně bývala zima.
"Řekni mi něco o sobě..." zaprosil jsem. Jsem s ním už dva roky a skoro ho neznám. Potloukáme se divočinou a malými vesničkami.
Potkal jsem ho v jedné z vesnickým hospůdek, tehdy jsem byl na útěku už měsíc. Pil tam čaj a já si přisedl, protože jinde nebylo místo. Hned vytušil, že prchám z domova a nabídl mi pomoc. Já ji přijal. Od té doby jsem vždy s ním. Často přebýváme v lesích, jako je tenhle. Tvrdí, že je to mnohem bezpečnější. Někdy zajdeme do vesnice a koupíme se oblečení a potraviny. Za tu dobu, co jsem s ním, jsem nebyl jedinkrát ve větším městě.
Povyprávěl jsem mu svůj příběh, který nabyl vůbec zajímavý. Moje rodina neměla peníze, aby mi zabezpečila střední školu, tak jsem se odhlásil a jednoho dne zmizel. Věděl jsem, že budou smutní, ale budou mít na jídlo. Můj vlastní bratr po mě hodně pátral, ale po roce to vzdal.
Naruto mi o sobě neprozradil skoro nic. Jen vím, že je jedináček a že jeho rodiče chudí zrovna nebyli. Vždy, když jsem se zeptal, zavrtěl hlavou. Tentokrát ale ne.
"Co chceš vědět?" řekl tiše. Přemýšlel jsem, co mě zajímá nejvíc?
"Chci slyšet, proč už nejsi s rodiči," zašeptal jsem nakonec. Nevím, proč jsem šeptal.
"Jak jsem říkal, moji rodiče byli velice bohatí. Vlastnili spoustu hotelů, skoro v každém velkém městě byl jeden jejich. Dávali mi všechno, co jsem chtěl... ale já jsem nebyl šťastný. Táta i máma pořád jezdili pryč a já byl věčně sám doma. V den svých patnácti jsem počítal s nějakou ohromnou oslavou, ale mýlil jsem se. Nikdo si na mé narozeniny ani nevzpomněl. Měli tolik práce, že si to prostě nepamatovali.
Ten večer jsem si pobalil pár věcí a zmizel pryč. Nehledali mě. Několik týdnů si ani neuvědomili, že jsem pryč. Začalo po mě pátrání až po dvou měsících. Nějakou dobu jsem musel žít v lese, tak jsem si na to zvykl. Po roce mě přestali hledat, četl jsem, že mají dalšího syna, takže na mě určitě ani nevzpomínají," ušklíbl se a zmlkl.
Mlčel jsem a odplazil se zpátky na svou větev, abych mu nepřekážel. Brzy začalo svítat. Určitě by to byla hezká podívaná, ale neviděl jsem ji, protože mi v tom bránil hustý les. Už dlouho jsem nebyl na sluníčku, vždy jsem stál ve stínu stromů nebo nějaké budovy. Naruto nechtěl, abych chodil na světlo, a já se snažil dělat to, co chce.
"Dneska bude úplněk," oznámil mi blonďáček zachmuřeně. Věděl jsem, co to znamená. Musíme jít do nějaké vsi koupit jídlo a pak se od ní co nejvíc vzdálit. To je naše další tajemství. Už když jsem Naruta poznal, veděl jsem, že s ním není něco v pořádku. Později jsem pochopil co.
Ten večer byl taky úplněk a pamatuji si, že jsme se hodně vzdálili od vesnic. Nechápal jsem to, dokud mi Naruto neřekl, že je upír. Prvně jsem si myslel, že je to vtip, ale on se nesmál. Tvářil se vážně. Pochopil jsem, že si nedělá legraci a dostal jsem strach. Vysvětlil mi, že pokud s ním chci zůstat, musím se stát taky upírem, aby mi nemohl nikdy později ublížit. Jelikož jsem tehdy znal jen jeho a byl to můj nejlepší přítel, souhlasil jsem. Ještě té noci mě Naruto pokousal a já od té doby musím dodržovat jistá pravidla.
Povzdechl jsem si a otevřel knížku, kterou mi jednou dal, abych si ji přečetl. Říkal, abych se mrkl na kapitolu o upírech, napsal ji kdysi dávno.
Upíři se rozmnožují kousnutím. Proměna trvá několik hodin a je velice bolestivá. Zatímco se jed dostává krví do celého těla, pociťují oběti ohromnou bolest v končetinách a konečcích prstů, později se bolest přesouvá do celého těla.
Zhruba po třech hodinách oběť upadá do bezvědomí, z něhož se obvykle probudí až další den. Když procitne, má ohromný hlad, ale je moc slabá na to, aby něco ulovila. S tím pomáhá druhý upír, který oběť přeměnil.
Po několika dnech je už, takzvaný Novorozený, dost silný na to, aby se o sebe postaral sám, bez cizí pomoci. Přesto většinou zůstane poblíž svého stvořitele.
Upír ucítí člověka nebo zvíře již na osm kilometrů, někdy i dál. Slyší až sto metrů daleko a dokáže jednou rukou zvednout nákladní vůz. Jeho kůže je tvrdá, ne však nezranitelná. Dokáže ji probodnout každý větší nůž. Když zasáhne upíra nůž do krku nebo do hrudi, okamžitě umírá.
Lovit může upír buďto zvíře nebo člověka. Když uloví člověka, je nasicen na další měsíc, u zvířete jen na čtrnáct dní. Pak musí opět lovit.
Upír stárne desetkrát pomaleji než člověk, proto se může dožít obrovkého věku. Při normální smrti se obvykle rozpadne v prach.
Jsou také jistá omezení. Za úplňku se upír přestane ovládat a většinou pozabíjí vše, co je v dosahu šesti až deseti kilometrů. Proto se upíři pořád stěhují z místa na místo, aby někde natrvalo nezničili život. Pokud jsou v dosahu vesnice nebo města, raději odejdou dál od nich.
Na slunci se upír rychle spálí. Jeho kůže je pak na několik dní citlivá a poškozená. Nemůže se skoro hýbat, je to nesmírně bolestivé. Po týdnu je většinou upír v pořádku. Pokud se upír spálí před úplňkem, je velice pravděpodobné, že se ve stavu, ve kterém se bude nacházet, omylem usmrtí. Tehdy ho dokáže zranit i ostrá větev nebo papír.
Když se popálí kopřivou, má taktéž na pár hodin citlivou kůži a dokáže ho cokoli zranit. Je to bolestivé, proto se upíři těmto rostlinám vyhýbají.
Když loví větší zvířata, jako jsou medvědi, pumy... a tak dále, musí být velmi opatrní, neboť by jim jejich drápy mohly ublížit, někdy je i usmrti.
Oheň je taktéž dokáže spálit, ale není to bolestivé tak jako pro člověka. Upír to téměř nevnímá.
Pak jsem knížku odložil a připravil se na výlet do vesnice. Podle čichu jsem poznal, že je odtud sotva dva kilometry daleko.

Do hodiny jsme byli ve městě. Znovu mě zaskočil ten hluk. Všude se něco křičelo, jezdila auta a skoro všichni si pouštěli rádia. A já jsem to slyšel třikrát hlasitěji než oni. Myslel jsem, že ohluchnu, kvůli tomuto Naruto nikdy nechtěl být ve městě. Svítilo slunce, tak jsme se zahalili do dlouhých rukávů a snažili se být co nejvíc ve stínu.
Na krku jsem ucítil, že se na mě někdo dívá, tak jsem se otočil tím směrem. Uviděl jsem růžovlasou dívku, usmívala se na mě, stejně jako ostatní slepice z tohohle města. Povdechl jsem si a s Narutem jsme vešli do jednoho malého obchůdku s potravinami. Koupili jsme jídla na týden a Naruto to zaplatil penězi, které si sem tam vyzvedl z bankovního účtu. Jakmile to někde udělal, ještě ten den jsme odešli, aby nás nevypátrala policie.
Naskládali jsme to do tašek a připravovali jsme se na odchod zpátky do lesa. "Vy jste tu noví?" zeptala se mě ta růžovlasá cácora. Dělal jsem, že ji ignoruju, odpověděl Naruto. "Ne, jen tudy procházíme," zavrčel podrážděně. Kdo by nebyl podrážděný z toho hluku, který byl všude okolo?
Zarazila se, ale pak se zazubila. "Aha, chápu. Chcete se tady někde ubytovat?" opět se dívala na mě, tak jsem zavrtěl hlavou a popadl dvě tašky. Spolu s Narutem jsme vyšli z obchodu, ale ta holka se prostě nechtěla vzdát. "Kam vlastně jdete?" ptala se zvědavě. Neodpověděli jsme. "Jste bratři? Kamarádi? Kolik vám je? Kam chodíte do školy?"
Šíleně mi lezla na nervy, ale snažil jsem se ji nevnímat. Ani Naruto nevypadal nadšeně, že jim nedá pokoj. Nakonec jsem se otočil. "Máš s něčím problém?! Nech nás být, jo? Nestojíme o nějakou ukecanou růžovlasou káču, která je tak dotěrná a vlezlá, že bych před ní nejradši zdrhal kilometry daleko!!" zařval jsem na ni a odkráčel pryč.
"Tos neměl! Můj táta tě zabije, ty hnusáku hnusná!" slyšel jsem za sebou vzlykot, ale to už jsme vycházeli z vesnice. Byl jsem rád, když jsem dorazil zpátky do lesa.
Celý den jsme byli na nohou, abychom došli co nejdál od té vesničky. K večeru jsme se utábořili pod vysokým stromem, na který jsme následně oba vylezli. Oba jsme s obavami pozorovali zapadající slunce, co se stane v noci? Když vše zahalila tma, seskočili jsme dolů a čekali na měsíc, který se po chvíli ukázal. Byl v úplňku. Cítil jsem, jak se třesu.
I Naruto se otřásal, jako by měl zimnici. Podívali jsme se na sebe a snažili si zachovat chladnou hlavu. Moc se to nedařilo, a já s hrůzou shledal, že se nedokážu moc ovládat. Brzy jsem, aniž bych to chtěl, vyskočil znovu na strom a zhluboka se nadechl. Pocítil jsem, že nedaleko je pár srnek, tak jsem se, tiše jako kočka, vydal tím směrem. Někdy jsem šel po zemi, jindy skákal po větvích, připadal jsem si jako spiderman.
Naruto byl pár metrů za mnou, cítil jsem to. Zrychlil jsem tempo a mírným poklusem jsem oběhl louku, aniž by si mě zvířata pasoucí se na ní všimla. Naruto šel z druhé strany. Vyčkával jsem na správný okamžik. Poznal jsem ho. Srna, která hlídala, sklonila hlavu k trávě. To byl signál pro mě i Naruta. Vyskočili jsme z křoví, ve kterém jsme se schovávali a znemožnili srnám útěk. Stály těsně vedle sebe a dívaly se na nás. Pomalu jsme se ze dvou stran přibližovali. Pak se jedna rozběhla pryč. My se na ně vrhli.
Ani jedna neunikla smrti. Po chvíli všechny ležely na trávě, všude kolem byla krev. Kdyby jich nebylo tolik, nejspíš bych si dával větší pozor, jaký nepořádek dělám. Mrkli jsme s Narutem na sebe a přikývli. Odtáhli jsme srny do křoví a sedli si do trávy, která byla zaneřáděná od krve.
Věděli jsme, že to nestačí. "Musíme se... lépe ovládat," zachrčel Naruto. Jeho hlas mi umožnil se více soustředit na realitu. "Jo, máš pravdu." I já jsem šeptal, v krku jsem měl sucho. Silou vůle jsem se držel v sedě na louce. Aniž bych se o to snažil, věděl jsem, že půl kilometru od nás jsou dva medvědi.
Uviděl jsem, jak se Naruto zvedá a kráčí směrem k nim. Zastavil jsem ho. "Ne, to nemůžeme," zavrčel jsem na něj a švihl s ním do trávy. Chytl jsem mu ruce za zády a držel. Svíjel se, ale nakonec to vzdal. Pak jsem mu ruce pustil. Medvědi odešli šest kilometrů daleko a už to nebylo tak silné.
Posadil se. "Díky, Sasuke. Bez tebe bych už nebyl možná na živu," usmál se na mě. Slunce už pomalu vycházelo, tak jsme odešli do stínu stromů a posadili se. Poprvé jsem uviděl, jak slunce vychází. Byl jsem skoro na druhé straně lesa.
"Minule jsi zachránil ty život mě," připomenul jsem mu. Tehdy jsem se málem vrhl na medvěda, který byl už tak rozzuřený. Nebýt jeho pomoci už bych tu nejspíš nestál.
Přikývl a se zamračeným výrazem si prohlédl louku. Za deního světla bylo vidět, jaký velký binec jsme tu udělali, a že velký byl! Zachmuřeně se vydal k místu, kde jsme se předtím utábořili. Přidal jsem se k němu.
Nebyl moc daleko, sotva tři sta metrů. Sedli jsme si a najedli se normálního jídla. Ztímco jsem do sebe házel všechno možné, něco mě napadlo. Vzpomněl jsem si na ty holky z vesnice. Jak po nás pokukovaly. "Naruto?" střelil jsem po něm pohledem. Zvedl ke mně oči. "Ano?"
"Víš, zajímalo by mě, jestli... jestli bych se dokázal... no, zamilovat..." zašeptal jsem a sklopil pohled dolů. Chvíli bylo ticho. Pak se natáhl a vyndal mi z kapsy knížečku. Nalistoval kapitolu o upírech a přetočil na druhou stránku. "Čti to nahlas, taky to chci slyšet," usmál se.
Podíval jsem se, co tam je napsáno. "Upír se samozřejmě může zamilovat. Většinou najde zalíbení v člověku, někdy i v jiném upírovi. Pokud to bude někdo jeho druhu, je to jednoduché, ale když je to člověk, existují tu jistá omezení, které musí zamilovaný upír dodržovat.
Nikdy s ním nesmí zůstávat sám. Mohlo by se stát, že by se přestal ovládat tak jako při úplňku a mohl by člověka zabít.
Nesmí se ho dotýkat déle jak třicet sekund v kuse, jinak by se taktéž mohl přestat ovládat. Vnímal by totiž blízkost kořisti a neodolal by.
Nesmí se s člověkem líbat. To je to hlavní pravidlo. Kdyby se s ním totiž líbal, přenesl by jed do jeho těla, a ten by následně zemřel velmi bolestivou smrtí..." Tam jsem přestal. "Jinak řečeno, nemůžeme dělat absolutně nic," povzdechl jsem si a hodil po Narutovi knížku. Ten přikývl.

Rozhodl jsem se, že se trošku projdu po lese. Zmapuju si to tady, kdybych se někdy později vrátil, to mi kdysi poradil Naruto. Budu v tom mít větší přehled.
Měl jsem na sobě jen lehkou košili a džíny, nebyla mi zima. Mě není nikdy zima, ani když je čtyřicet stupňů pod nulou. Ani nevím, jestli se to v té knížečce taky píše. Neměl jsem náladu to zjišťovat.
Naruto se mnou nešel, poznal, že chci být na chvíli sám. Potřeboval jsem si některé věci ujasnit, měl jsem v tom zmatek. Vdechoval jsem lákavou vůni lesa, hub a zvířat, která se nacházela v dosahu několika kilometrů.
Vyskočil jsem na větev stromu a rozhlédl se. Kolem mě byly samé stromy, keře, tráva, květiny... Připadal jsem si jako vězeň v té zeleni všude okolo. Přesto jsem miloval lesy. Nejsou jako města a vesnice plné křiku a troubení klaksonů.
Někdy jsou mírumilovné a přátelské, jindy krvelačné a zrádné. Nikdo neví, co může od lesa a lesního osazenstva čekat. I mě trvalo, než jsem si zvykl a to jsem upír. Zajímalo by mě, jak by si zvykal člověk, kdyby měl začít žít v lese.
Znovu jsem se vydal na cestu, tentokrát jsem skákal po větvích. Slíbil jsem Narutovi, že do setmění budu zpátky, a to jsem neprošel ani polovinu z toho, co jsem měl v plánu! Musím si pospíšit, abych slib mohl dodržet.
Za chvíli jsem měl terén zmapovaný tak dokonale, že jsem si pamatoval i to, kde stojí jaký strom. Pak jsem se vydal na cestu zpátky.
Naruto seděl na větvi a pozoroval modrou oblohu. Přisedl jsem si k němu. "Zamiloval jsi se někdy, Naruto?" zeptal jsem se ho, abych prolomil ticho. Pokrčil rameny a s neurčitým výrazem se otočil ke mně. Prohlížel si mě a naklonil se dopředu. Než jsem tomu stihl zabránit, políbil mě.
Nejhorší na tom všem bylo, že se mi to líbilo. Toužil jsem po tom, aniž bych si to uvědomoval, copak jsem na kluky?
Odlepil se a znovu se zahleděl na nebe, na kterém se začaly objevovat červánky. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno.

Tahle část je výjimečně delší než normálně. Doufám, že se líbí...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Je hezčí Naruto nebo Sasuke?

Naruto :-*
Sasuke :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama