!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Naruto a já - část druhá (NaruSasu)

8. září 2012 v 0:00 | Anettsi |  Jednorázovky
Další a poslední část Naruto a já. Tohle se tady ukáže až 8.9. , nechala jsem to přednastavit, ano??? Jestli jste zapoměli, o čem byla první část, najdete ji zde: http://anettsi.blog.cz/1209/naruto-a-ja-cast-prvni

Naruto a já - část druhá: Šípková Růženka, Sasuke Uchiha


Druhý den jsme opustili les a vydali se směrem na východ. Skoro celou cestu na nás pražilo slunce, takže jsme museli nosit dlouhé rukávy. Naštěstí se upíři nepotí.
K večeru jsme potkali pár děvčat, hrála si na louce. Mohli mít tak nanejvíš patnáct. K mé smůle tam byla i ta protivná z vesnice. Růžovlasá dívka nás hned spatřila, slyšel jsem, že na ni volají Sakuro, asi to bude její jméno. Vydala se směrem k nám. "Táta vás hledá a až vás najde, vymáchá vám huby v blátě, za to jak jste se ke mně chovali..." oznamovala jim s nosánkem nahoře.
Oba jsme udělali jen hlasité "Pche!" a dali se do smíchu. To ji urazilo a odešla zpátky za svými stupidními kamarádkami. Všechny na nás lačně koukaly, až jsem si připadal jako exponát v muzeu, nahlas jsem to ovšem neřekl. Byl jsem rád, když jsme je ztratili z dohledu. Odjakživa se na mě holky lepily, ale když jsem se stal upírem, bylo to ještě horší. Povzdechl jsem si.
V dálce se už rýsoval obrys lesa, no konečně! Nejraději bych se k němu rozběhl, ale nechtěl jsem vypadat jako malé děcko. I Naruto se usmíval, určitě se těšil tak jako já.
Uvítala nás vůně hub a květin. Položili jsme náklad na zem a vyskočili do větví obrovského stromu, hned jsem věděl, že děvčata několik luk za námi si pořád hrají a smějí se. I na takovou dálku jsem je slyšel a cítil. Mají jen štěstí, že není úplněk.
Naruto mě ze zadu objal. Já mu objetí s radostí oplácel, zjistil jsem, že jeho těsná blízkost je mi hodně příjemná. Políbil mě na krk, až jsem se lekl. Zasmál se tomu a já se zamračil. "Vylekal jsi mě, na tom není nic legračního," zabručel jsem a ušklíbl se.
"Mě to ale přijde směšné, jako by sis myslel, že tě do něj budu kousat, či co," snažil se zastavit smích, ale moc se mu to nedařilo. Seskočil jsem dolů a dal se do rozbalovaní našich věcí, abych se uklidnil. "To ani nemusíš dělat, zítra budeme pokračovat v cestě," poznamenal a zaposlouchal se.
Vytáhl jsem jídlo a najedl se, Naruto se brzy přidal. Oba jsme byli hladoví z dlouhé cesty, výhoda byla, že nám stále chutnalo normální lidské jídlo. To chutná jen některým upírům. Zbytek musí skoro každý den lovit, i když na to nemají chuť.

Další den jsme putovali jen lesem, za což jsem byl hrozně rád. Nehrozilo, že tady někoho potkáme, přesto jsem vzduch pravidelně kontroloval, jestli není někdo nablízku. Nikoho jsem necítil, ani Naruto ne. Měl jsem chuť na něco se zeptat. "Kdo tě pokousal?" vypadlo ze mě.
"Víš jak jsem říkal, že jsem utekl a dva měsíce po mě nepátrali? Asi měsíc po odchodě jsem poznal jednoho pána, na první pohled mohl mít tak šedesát. Vzal si mě pod křídla, alespoň na chvíli. Po několika dnech mě pokousal. Řekl mi co jsem a já neměl navybranou, musel jsem to přijmout tak, jak to bylo. Žili jsme v lese. Po několika měsících jsem se s ním rozloučil a odešel hledat si místo v životě.
Ze začátku to pro mě bylo moc těžké. Neměl jsem nikoho, na koho bych se mohl spolehnout, vše jsem dělal sám. Pocítil jsem, že potřebuji společníka na cestách. Tak jsem jednoho dne zašel do hospody a díval se po lidech okolo. Nikdo se mi nelíbil, dokud si ke mně nepřisedl kluk asi v mém věku. Na první pohled utíkal z domova," usmál se.
Chvíli bylo ticho. Šustilo jen spadené listí, jak jsme po něm chodili. Jako by tady v tomto lese nebyli ani ptáci. Měl jsem z toho divný pocit. Právě teď byl les zákeřný a krvelačný. Otřásl jsem se, už abychom byli na druhé straně. Slyšel jsem, že tam jsou ptáci a zvířata. Každou chvíli jsem poslouchal, jestli se přibližujeme.
"Teď jsem přišel na řadu já. Chtěl bych se tě, Sasuke, zeptat, jestli se chceš někdy v budoucnu vrátit domů, k rodičům?" ozval se Naruto. Z jeho hlasu jsem poznal, že ho to hodně trápí. Stále nevěděl, jestli se jednoho dne neseberu a neodejdu zpátky. Pak by zase zůstal sám.
"Ne. Nechci se tam vrátit, Naruto. Mnohem radši bych byl s tebou,"odpověděl jsem popravdě a rozpačitě se usmál. Ještě nikdy jsem tohle klukovi neřekl a bylo to znát. Narutovi zazářily oči a hned byl veselejší. To znamenalo, že i já budu v dobré náladě.
Pak jsem ucítil, že několik kilometrů na jih je malá vesnice. I Naruto si toho všiml. "Prvně se utáboříme. Půjdeme ještě kousek. Zítra skočíme nakoupit. Co ty na to?"
Přikývl jsem a trochu přidal do kroku. Chtěl jsem být co nejdřív v té části, kde ptáci zpívají a není tam ticho jako v hrobě. Připomělo mi to mýty o upírech, že spí v rakvích a tak dále. Musel jsem se rozesmát, jinak to nešlo. Možná má lidstvo pravdu, že existují upíři, ale hodně věcí, které si myslí, jsou úplné hlouposti. Neuměl jsem si představit, že bych měl přespávat na hřbitově, mezi mrtvýma lidma... ne, to by nešlo. Nejsem nekrofil, mrtvoly nerad vidím, natož abych spal v rakvi... brr!
Začalo pršet, mě to ani nevadilo. Sice si budeme muset z větví udělat přístřešek, ale to pro mě složité není, mám to hotové za deset minut. Zastavili jsme pod javorem a začali nosit větve s listy, aby nás chránily před deštěm. Za chvíli bylo hotovo, přes větve jsme jěště natáhli nepromokavý plášť do deště a posadili se pod náš provizorní přístřešek. "Řekl bych, že takhle bude pršet nejmíň dva dny... to nás hodně zdrží. Budeme muset pozítří pokračovat v dešti..." přemýšlel nahlas Naruto a mračil se na šedou oblohu.
"Proč musíme pokračovat?" zeptal jsem se smutně. Už mě unavovalo se pořád někam plahočit... copak nemůžeme zůstat třeba měsíc?
"Copak jsi tu knížku nečetl? Za úplňku se neovládáme, proto se stěhujeme z místa na místo, abychom někde zvířata nevyhubili," odpověděl a zahleděl se na mě těma svýma pomněnkovýma očima. "Tak to dělají všichni upíři, Sasuke. Myslel jsem, že už jsi si zvykl..." zamumlal a sklopil pohled. Na co asi myslel, že se červená?! Jak rád bych to věděl, už od přírody jsem zvědavý.
Naklonil jsem se a přitiskl svoje rty na ty jeho.

Jak Naruto říkal, celý další den prošelo jako z konve, takže jsme ani do venice nešli. Leželi jsme spolu pod přístřeškem a vdechovali vůni deště. Jeho ruka mi vjela do vlasů a já se jí nebránil, místo toho jsem zavřel oči a vychutnával si ten pocit. Už jako malý jsem měl rád, když si někdo hrál s mými vlasy. Ani nevím jak jsem usnul.
Když jsem se probudil, byl už večer. Venku byla skoro tma a Naruto se culil od ucha k uchu. "Dobrý večer, šípková Růženko," zahlaholil vesele a protáhl se. Uvědomil jsem si, že jsem skončil v jeho objetí a nijak mi to nevadilo. Neodtáhl jsem se a místo toho se k němu naklonil pro polibek, Naruto však ucukl. To mě dostalo, sedl jsem si tak prudce, že jsem hlavou narazil do větve a spadl zpátky, rovnou na Naruta a loktem ho bodl do břicha. Ten zaúpěl a chtěl mě ze sebe sundat, ale já byl tak omráčený, že jsem se ani nehl. Pak jsem slyšel, že se rozesmál. "Promiň, já si myslel, že se to stane, jen jsem to chtěl zkusit," vyrážel ze sebe a stále se držel za břicho.
Slezl jsem z něj a uraženě chtěl jít ven, ale zastavil mě a přivinul k sobě. "Promiň." Jemně mě políbil a zlost na něj byla ta tam. Byl jsem tak lehko ovladatelný! Nakrklo mě to, ale nedal jsem to najevo. Nikdo si se mnou přece nemůže dělat co chce! Příště mu to řeknu, pomyslel jsem si, teď jsem nechtěl přerušovat chvíli, kdy k němu mám tak blízko.
Podepřel si hlavu a soustředěně se na mě díval. Začínal jsem být nervózní, ale snažil jsem se to vydržet. Nakonec oči zavřel a já jsem už nemohl zírat do těch jeho pomněnek. Vadilo mi to. Už na začátku, myslím v té hospodě, jsem si všiml, že jeho oči jsou nádherné. Čisté, jako bych se díval na vodní hladinu nějakého jezera. Když byl šťastný, oči se smály, když nešťastný, smutně se leskly. V jeho očích jsem uměl vyčíst, že to, co říká, myslí vážně nebo že je to jenom ironie... vtip, legrace...
Co bych dělal, kdybych Naruta před tím nepotkal? Těžko říct... rozhodně bych si nevedl takhle dobře. Možná bych jako bezdomovec přespával na lavičce. Pousmál jsem se nad tím a pozoroval jeho tvář. Zdálo se, že mu to nevadí.

Kupodivu se další den trošku vyjasnilo, přesto někdy poprchávalo. Vydali jsme se do vesnice nakoupit a pak se vydali hlouběji do lesa. Mimochodem, hádejte, koho jsme ve vesnici potkali? Ano, máte pravdu, byla to ta růžovláska. Že já na ni mám štěstí...

Hned jak jsme vyšli, tak jsem ji uviděl. Stála u jednoho domu v houfu svých potrhlých kamarádek, které se chovaly přesně jako ona. Když nás viděly, zůstaly na nás hledět jak na opice v zoo, fakt, nekecám. Sakura, nebo jak se jmenuje, se zvedla a přešla k nám. Dělali jsme, že ji nevidíme, ale jak bylo hned jasné, ona to vzdát nehodlala. "Takže vy chodíte z vesnice do vesnice? Jako nějací vandráci... pošahanci," zvolala hlasitě, až se ostatní holky rozhihňali a rukou si zakrývali ústa.
"Alespoň nemám růžový vlasy jako nějaký exot," poznamenal jsem, "Vlatně jednoho už jsem potkal, stojí přímo přede mnou. A jmenuje se Sakura. Řekl bych, že je fakt dost podobná tomu stromu v Japonsku. Až na to, že stromy nenosí tak ubohý šaty jako ty. Než nás někým nazveš, podívej se laskavě na sebe, růžovko!" Otočil jsem se a odcházel pryč. Chvíli se nezmohla na slovo a zůstala jen stát s otevřenou pusou. Nejspíš jí tohle nikdo ještě neřekl. Pak začala nadávat, radši tady nebudu opakovat, co řekla. Je jasné, že nic pěkného to nebylo.
Vešli jsme do jednoho obchodu a nakopili všechno potřebné, od oblečení po jídlo. Když jsme vycházeli, uviděl jsem, že sem Sakura kráčí s nějakým chlápkem, co vypadal, že každý den chodí do posilovny... a možná chodil. Její otec. Přišel ke mně, nazval mě zmetkem a šáhnul mi po límci. To mě naštvalo. Jednou rukou jsem ho za krk zvedl metr do vzduchu a hodil s ním patnáct metrů daleko. Jen jsem doufal, že se nezabil. "Nešahej na mě. Tvoje dcera je namyšlená kráva a tím, že si na někoho budeš dovolovat to nespravíš. A ty," otočil jsem se na šokovanou Sakuru, "si na mě dávej pozor. Ještě jednou budeš mě nebo mého přítele otravovat, jeden z nás se postará o to, aby tvůj tatík nebyl dlouho při smyslech. Pak ho budeš navštěvovat v nemocnici. Takže klid, jasný?"
Zuřivě přikyvovala a sehla se ke svému otci, který začal nabývat vědomí. Ucítil jsem Narutovu ruku na rameni. Uslyšel jsem něco ve stylu "Tos jí to dal, ale teď pojď..." a vydali jsme se pryč s vesnice, tahle scénka měla hodně diváků. Určitě se tam o tom bude hodně dlouho mluvit.

Seděl jsem na stromě a díval se, jako obvykle, na západ slunce. Na slunce, jehož zář mi ublíží, když nebudu opatrný. Přesto jsem ten pohled miloval. Už od dětství. Ukázala mi ho máma. Ale proč vzpomínat na rodiče, když tu mám Naruta? On je teď vším: mým otcem, bratrem, nejlepším a jediným kamarádem a dokonce milencem... oh, já vám vlastně ještě nevysvětlil, co jsme dělali, když jsme přišli zpátky do lesa, že? No, teď to už asi víte.
Možná se stěhuju z místa na místo, musím se skrývat před sluncem a dávat si při úplňku pozor na to, jak blízko jsem vesnicí. Možná nemůžu mít lidskou přítelkyni. Ale mám něco, co někteří nikdy nepoznají: lásku k lesu, k západu slunce, ke hvězdám na obloze a hlavně... hlavně lásku ke svému blonďatému příteli, jménem Naruto Uzumaki.
Skočil jsem dolů za Narutem, seděl u provizorního stanu. Naklonil jsem se k němu pro polibek. "Miluju tě, Naruto..." zašeptal jsem.
"Však já tebe taky, Sasuke..." usmál se a polibek oplácel.

OK, hotovo :-D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | Web | 8. září 2012 v 13:09 | Reagovat

Moc pěkný blog.

2 Anettsi - majitelka blogu Anettsi - majitelka blogu | 14. září 2012 v 18:57 | Reagovat

[1]:Moc děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama