!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Moje tajemná dcera a já - část první

14. září 2012 v 18:33 | Anettsi |  Jednorázovky
Tak vím, slíbila jsem jednorázovku, ale ona je na části vlastně taky jednorázovka, ne? -_-

Moje tajemná dcera a já
Část první: Setkání tváří v tvář


Sněhové vločky dopadaly na zem už několik týdnů. Venku byla hotová závěj, taková zima tady snad ještě nikdy nebyla. Usrkla jsem trochu horkého čaje, který jsem si před chvílí udělala a položila ho zpátky na stůl. Znovu jsem se zahleděla z okna a usmála se. K domu právě přicházeli moje děti. Otevřeli se dveře a Sandi se mi hned vrhl do náruče. "Ahoj, mami!" vyhrkl.
"Ahoj, Sandi, jak bylo ve škole?" zeptala jsem se a pustila ho na zem. Hned si začal sundávat boty a teplou bundu, kterou musel povinně nosit, aby se nenachladil. Usmál se na mě. "Suprově. Shina pro mě přišla právě včas, nemusel jsem poslouchat narážky žádného z učitelů, že kvůli mně musí ze školy chodit později, protože mě musí hlídat..."
Zvedla jsem oči ke své sedmnáctileté dceři. Sandimu nebyla vůbec podobná. Sandi byl blonďáček s modrýma očima, bylo mu osm. Shina byla tajemná černovláska s uhlovýma očima. Někdy jsem se v ní vůbec nevyznala, a teď to bylo ještě horší. Když se dozvěděla, že Naruto není její skutečný otec, ale nevlastní, přestala s námi mluvit. Výjimkou byl Sandi, se kterým se normálně bavila, nejspíš ho měla moc ráda. "Ahoj Shino..." zašeptala jsem jí a doufala, že mi odpoví. Bohužel se mi dostalo jen pokývnutí hlavou. Pak odešla nahoru do dvého pokoje.
"Mami, proč s tebou a s tátou Shina nemluví?" zajímal se Sandi. Už od přírody byl zvědavý, to měl po mě i po Narutovi.
"Protože je na nás naštvaná a je nejspíš i zmatená," vysvětlila jsem mu jemně. Pravý důvod jsem mu samořejmě neřekla, jistě by ho trápilo, že černovláska není jeho vlastní sestra.

Mrkla jsem na budík. Bylo 22:56 hodin. Tiše jsem vylezla z postele, oblékla se a vyskočila ven oknem. Už od mala jsem měla dobrou rovnováhu, takže to nebyl žádný problém. Za domem v mé skrýši jsem měla už uschované všechno potřebné: jídlo, oblečení, hodinky, ušetřené peníze, několik náhradních párů bot a fotku mámy, Naruta, mého malého brášky Sandiho a mě. Tehdy jsme ještě byli šťastní.
Vše bylo v batohu. Nasadila jsem si ho na záda a vyhradla se z naší zahrady. Pár kilometrů od mého domu jsem si schovala to hlavní, můj meč. Popadla jsem ho do ruky a znovu si ho prohlédla. Nechala jsem si ho udělat před několika dny u jednoho muže, který meče dělal už roky. Řekl mi, že lepší meč ještě nikdy neudělal.
Byl dlouhý, vyvážený, ostrý jako břitva a temný jako noc. Černá rukojeť se stříbrným ostřím. Byl nádherný. Opravdu se povedl. "No nic, Shino, už jsi se rozhodla, tak jdeme dál," zamumlala jsem sama sobě a vykročila na cestu, která končila v neznámu. Bylo mi do pláče, právě jsem opouštěla rodný dům a milovanou rodinu. Možná už nikdy neuvidím svého malého brášku s pomněnkovýma očima a blonďatého otčíma, který se ke mně choval jako k vlastní. Ani svoji růžovlasou mámu... bylo to moc bolestné rozhodnutí, ale já musela odejít. Jinak bych se zbláznila.

Otevřela jsem oči, všude okolo byla tma. Jistě byla ještě noc. Hodiny ukazovaly něco málo po třetí ráno. Měla jsem pocit, jako by se něco stalo. Něco strašného. Vstala jsem a podívala se k Sandimu do pokojíčku. Spal jako dudek a usmíval se ze spánku. Chvíli jsem ho pozorovala. Byl Narutovi tak podobný!
Pak jsem vešla do pokoje své dcery. Málem jsem se rozkřičela. Postel byla prázdná, Shina nikde v pokoji, otevřené okno. Utekla. Hned na první pohled to bylo jasné. Sesula jsem se na podlahu a rozplakala jsem se. Věděla jsem, že to nejspíš udělá, ale stále jsem si myslela, že bude rozumná a uvědomí si, že to nic nezmění.
Jenže ono změnilo. Jakoby se ve mi něco ztratilo. Ztratilo se mi moje milované dítě, které jsem od mala vychovávala. Moje maličká, miloučká Shina. Často mi připomínala svého otce, také mu byla moc podobná. Bohužel to byl Sasuke. A on to ani nevěděl. Nikdy jsem mu neřekla, že spolu čekáme dítě, protože to ani nešlo. Neustále pátral po svém bratrovi, aby vykonal pomstu a pak válčil proti Konoze.
Přesto jsem věděla, že ji miluji a bylo mi jedno, že jediný pohled na ni ve mně vyvolává smutné vzpomínky na mou předešlou lásku. Na černovláska Sasukeho Uchihu, který mě nikdy nemiloval, jen si se mnou hrál, jako s nějakou hračkou. Já ho milovala... proč jsem byla tak hloupá?! Dodnes si to vyčítám. Teď jsem provdaná za současnou lásku. Za mého Naruta Uzumakiho. Už jako malé dítě do mě byl zamilovaný a já taky. Předtím jsem si to ale nedokázala přiznat.

Uslyšela jsem za sebou kroky a prudce se otočila s katanou v ruce. Za mnou stál asi třicetiletý černovlásek a zaujatě si mě prohlížel. Možná víc mou katanu než mě. "Co chceš?" vyštěkla jsem na něho podrážděně. Neměla jsem náladu na vrahy a ještě míň na násilníky.
"Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nevíš o Sakuře Haruno, měla by bydlet někde tady," odpověděl a nespouštěl ze mě svůj pohled.
Nic jsem na sobě nedala znát, ale šokovalo mě to. Jak to, že zná jméno a rodné příjmení mé matky, on ji zná? Nepamatovala jsem si, že bych ho někdy v životě spatřila, natož abych ho znala. Nejspíš to nebude přítel... "Proč ji hledáte?" zaptala jsem se útočně a probodávala ho pohledem. Přeměřil si mě od hlavy až k patě. "Protože s ní chci mluvit."
"Jak se jmenujete?" zamračila jsem se na něj. Tohle se mi líbilo čím dál míň. Vlastně se mi to nelíbilo vůbec.
"Sasuke Uchiha, je to důležité? Jen hledám jistou osobu, znáš ji? Nechci se tu moc zdržovat, hlavně v noci. Ani dívka jako ty by tady neměla chodit sama, bůhví, co číhá za rohem," usmál se ďábelsky.
To jméno jsem už slyšela, to on zabil několik Akatsuki a začal útočit proti Konoze, proti mému rodnému městu. A mojí povinností, jako povinností ninji, bylo ji chránit. Zaútočila jsem na něj katanou. Hbitě uhnul, ale jak bylo vidět, jen tak tak. Uznale se na mě podíval. "Jsi dobrá. Hádám víš, kdo jsem," pokýval hlavou a zamyslel se. "A měl bych vědět, jak se jmenuješ ty?" V hlavě přebíral všechny ANBU a protivníky, se kterými se utkal. Nad takovou holkou by bylo těžké vyhrát, že by ji na něj neposlali?
"No to byste neměl," povzdechla jsem si. Proč bojuji za Konohu, když ji opouštím? To je šílené, zasunula jsem katanu zpátky do pouzdra a protáhla si ruce. Není čas dělat hrdinské skutky, když zdrhám z domova.
"Už nebudeš bojovat?" ptal se udiveně. Zavrtěla jsem hlavou a vydala se směrem ven z Konohy. Ani jsem neušla pár metrů a ucítila jsem bolest na temeni hlavy. Ještě jsem slyšela, jak jsem vykřikla "Au!", jako by mě jen někdo štípl. Pak jsem ztratila vědomí.
Probudila jsem se až o pár hodin později, poznala jsem to podle hodinek, ukazovali čtvrt na šest ráno. Ležela jsem v nějaké místnosti bez oken, na holé zemi. Byla mi strašná zima, až jsem se roztřásla. Zahalila jsem se víc do bundy a ruce schovala do kapes. Přesto jsem cítila chlad. Neměla jsem u sebe nic jiného než svůj meč. Batoh mi někdo sebral.
Uslyšela jsem cvaknutí nějakých dveří na druhé straně místnosti. Vešel nějaký muž v masce, zakrývala mu celý obličej. Přes hlavu měl hozenou kapuci od pláště, který měl na sobě. "Ale, ale, naše Růženka se probudila? Už bylo načase, začínal jsem si dělat starosti, Shino," ozvalo se směrem od osoby. Normálně bych odsekla nějakou nejapnou poznámku na jeho účet, ale nezmohla jsem se ani na slovo. Nebyl to Sasuke Uchiha, poznala jsem to podle hlasu. Kdo to jen může být? Zářila tu jediná žárovka, a ta byla ve středu místosti. Když se pod ni neznámý dostal, málem jsem omdlela.
Měl na sobě černý plášť s červenými mráčky, Akatsuki. "A teď mi laskavě, Shino, řekni, kde je tvoje maminka. Já ti za to řeknu, kdo je tvůj pravý otec... a můžu ti ho přivést. Bohužel o tobě ještě neví. To se může spravit. Jen mi řekni, kde je tvoje matka." Zaváhala jsem, mám mu to říct?

Bloudil jsem lesem a myslel na toho hnusného Deidaru. Surově ji praštil a odtáhl s sebou do jejich tajné skrýše. Přitom byla tak milá. Nechtěl jsem ani pomyslet, co tam s ní právě dělají ti rudomráčníci. Na co se jí ptají? Nebo proč ji unesli.
Stále jsem nemohl najít růžovlásku, netušil jsem kde bydlí. O to to bylo horší. Rád bych za ní přišel a zeptal se jí na Naruta, nebo jak se má. Ale ta černovláska ze včerejška mi nešla z hlavy. Ty její oči, jako by mi byla podobná... hodně podobná. Ale ten její meč, lepší jsem v životě neviděl. Zajímalo by mě, kde ho sebrala. Třeba ho má od nějakého mistra.
Zabrousil jsem hlouběji do lesa a napodruhé našel Akatsuki skrýš. Byla to taková nenápadná chalupa, ze které se valil kouř, jako z jiného normálního domku. Ale uvnitř byla chodba, která vedla do podzemí. Tam byla tak dokonalá skrýš, že bych ji asi nikdy nenašel, kdybych tam už jednou nebyl. Zaklepal jsem na dveře a řekl svoje jméno. Kupodivu mi nikdo neotevřel, jako by mě neslyšeli, proto jsem to zopakoval. Zase nic. Tak jsem otevřel dveře a rozhlédl se po síňce. Na zemi krev, nikde nikdo. A té krve tam bylo spoustu. Ruka mi sletěla ke kataně a vytáhla ji. Pro jistotu.
A pak... pak jsem ji uviděl. A že mi to, co jsem viděl vyrazilo dech, jako nic jiného. Chtělo se mi na ni křičet, ale místo toho jsem ohromeně zíral na meč v její ruce. Na černý meč se stříbrným ostřím. Jedině ona měla tak dobrý meč, o tom nebylo pochyb. Otočila se ke mně a usmála se. Vlasy měla slepené krví, bůhví jestli cizí nebo vlastní.
" Ježiši..." zašeptal jsem do ticha a sevřel svou katanu pevněji. Byl jsem připraven kdykoliv zaútočit, kdyby to bylo třeba. Jenže ono nebylo.
"Neříkej, že na mě zaútočíš, tati. To bys své dceři přece neudělal, že ne?" zasmála se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama