!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Moje tajemná dcera a já - část druhá

15. září 2012 v 21:55 | Anettsi |  Jednorázovky
Ach... sorry, já tuhle část měla napsanou už včera večer, ale nebyl čas kdy ji zvěřejnit :D Takže tady je, vím je trošku smutná, ale povídky mívají i smutné konce... chudák Susajda XD

Moje tajemná dcera a já
Část druhá: Píseň Jedinečná


"O čem to mluvíš?" zeptal jsem se jí. Nechápal jsem to. Jak moje dcera? Co tím myslí!
"O tom, co jsem se dozvěděla od Deidary, tupče. Jsi můj otec," zavrčela, ale v pozadí zněl výsměch, vysmívala se mi. Stále jsem nepochopil. "Jak bys mohla být mou dcerou? Vždyť ani neznám tvou matku..." vykoktal jsem zmateně.
Nepromluvila, jen se mi zahleděla do očí. Najednou její oči nebyli černé, ale červené. Sharingan, ona umí sharingan, znamená to, že je z mého klanu. Ale Itachiho útok by nepřežila jedině... jedině kdyby byla moje dcera. Itachi nemohl zabít někoho, kdo tehdy ještě neexistoval. Tedy nejspíš mluví pravdu. Ale... s kým ji má? S nikým nikdy nic neměl, až na... "Sakura..." zašeptal jsem nevěřícně.
Přikývla. Proto mi nic o ní nechtěla říct a raději mlčela. Chtěla ji chránit, protože ji měla ráda. A má ráda mě? Jak by mohla, když mě vidí poprvé v životě?!
"Doteď jsem nevěděla, že..." došly jí slova a ona se prudce otočila, rozběhla se a vyskočila oknem, chtěla si to promyslet. Byl jsem příliš ohromený, než aby se za ní pustil. Když si uvědomil, co mám dělat, byla už fuč a já zůstal mezi kalužemi krve a mrtvolou Deidary sám. Radši jsem odešel, aby si Akatsuki pak nemysleli, že jsem ho zabil já. To by mohl být problém.
Vyskočil jsem na větev jednoho z vysokých stromů, které rostly okolo skrýše. Pak jsem trochu přidal tempo a už jsem letěl směrem ke Konoze. Tak tohle mi Sakura vysvětlí! Musí. Proč mi doteď neřekla, že mám potomka? Ve skutečnosti jsem si to uvědomoval. Nebylo kdy, to zaprvé a zadruhé bych jí stejně nevěřil.

Naruto mě držel okolo ramen a já mu znovu popisovala, jak jsem zjistila, že je Shina pryč. Jako Hokage svolal několik dobrých ANBU a nechal ji hledat. Zatím pátrali bezúspěšně. Žádné nové zprávy ohledně mé dcerušky. I můj blonďáček mi dělal starosti. Neměl na mě moc času, zaobíral se hledáním Shiny a jiných povinností Hokageho. Sandi byl neustále smutný, bál se o svoji sestřičku a zároveň byl zklamaný. Kdysi, když byl ještě moc malý, mu Shina slíbila, že ho nikdy neopustí. A teď ho opustila, sám nevěděl, co si o tom má myslet. Já ohledně taky. Měli bychom ji hledat?
Nebo to je chyba? Co když jí to nepomůže, naopak se bude bát vrátit se zpátky, až bude připravená...? Měli by ji přestat hledat, ale nedokázala to říct. Kdyby to řekla, měla by pocit, že se vzdala naděje, že se dítě najde. Jediný, kdo by mohl vědět, kde je Shina, je Sasuke, její otec. On se totiž choval a chová úplně stejně jako ona, tedy by věděl, co měla v plánu, když utekla z domova, jenže kde je mu konec?
Do místnosti vrazil jeden z ANBU, kteří hlídali náš dům. "Paní Uzumaki, je tu nějaký muž, který tvrdí, že s vámi musí nutně mluvit. Nevím, kdo to je, má masku. Mám ho pustit dovnitř?" ptal se mě, pak si všiml Naruta a podíval se i na něj.
Blonďáček přikývl. "Ano, já svou ženu ochráním před kýmkoli," slyšela jsem ho, jak se posunul blíž ke mně. Chytla jsem ho za ruku. Stiskl ji.
ANBU odešel a zachvíli se ozvalo zaklepaní na dveře. Chvíli na to je někdo otevřel, vstoupil do místnosti a zevřel. Jak ANBU říkal, měl na sobě masku a dlouhý šedý plášť, který zahalil zbytek jeho těla. Jeho ruka vyjela nahoru a on si masku rozvázal. Jeho černé oči se střetli s těmi zelenými, hned na to s modrými. Těkal mezi nimi očima, nevěděl, co říct.
Trapné ticho přerušil Naruto. "Posaď se, Sasuke, vítej v mém domě..."

"Kdo mi pomůže překonat tu tajemnou temnotu, která mě obklopuje ze všech stran, jako hejno zlotřilých vran? Kdo zničí tu samotu, která mě mučí, a tak mě jí zbaví?Já se pak usměju na své okolí, budu si užívat svého zdraví, a nadosmrti žít v pohodlí. Je to tak nepravděpodobné, až se směji sama sobě, komu říct děkuji, jaképak osobě, když nikdo nepřijde pro mě a já to vím," tuhle básničku jsem složila, když jsem měla dvanáct. Tehdy jsem byla moc nešťastná, neměla jsem jediného přítele, který by mi byl oporou. Ostatně, kamarády nemám ani teď. Nikdy jsem po nich netoužila tak, jako v dvanácti.
Nevím, jak jsem si na ni vzpomněla, ale teď jsem si ji broukala pořád dokola. Slyšet vlastní hlas mi dělalo dobře, protože jediné, co jsem doteď slyšela, byly cvrčci v trávě, na kterou jsem si před chvíli lehla, abych mohla v klidu přemýšlet. Na tohle místo jsem chodila ráda, právě proto, že tu byl klid. A právě to mi dnes vadilo. Byl tu až moc velký klid. Ticho mě málem umučilo, tak jsem si začala pobrukovat básničku, které jsem nikdy nevymyslela jméno. Proč taky? Je důležité mít jméno? Ne. Důležité je existovat, a báseň existuje. Může mít sta tísíce názvů a přesto ani jeden z nich nezní perfektně. Kdybych ji pojmenovala, zkazila bych ji. Proto nemá jméno, aby zůstala jedinečná a tajemná... jako já.
Ani já jsem se nikdy nechtěla jmenovat Shina. Nechtěla jsem mít takové jednoduché jméno, když můžu mít složitější, náročnější, neznámé... nebo nejlépe žádné. Pak nikdo nemůže říct: To Shina to udělala! Pak by musel říct, že to udělala "ona" a to je pojem, ze kterého se nedá určit, jestli jsem to byla já, nebo jiná holka na světě. V tom je báseň jedinečná. Nemůže být nařčena z něčeho, co je v ní špatně, protože ji nikdo nemůže vyhledat: nemá jméno.
Znovu jsem si začala pobrukovat, až jsem k tomu přidala i melodii, kterou jsem postupně měnila z takové na takovou. Někdy to bylo táhlé, někdy krátké. "Kdo mi pomůže?" No ano, kdo mi pomůže, jakýpak odvážlivec!? Je na světě vůbec někdo takový? Vhodný pro mě? Zasmála jsem se tomu. Nikdo takový není a nikdy nebude. Protože já jsem jako ta píseň. Jedinečná. Ale to není výhoda, výhoda je, když mám cokoliv si namanu, tohle je prokletí; žádní přátelé, nikdo, komu můžete věřit... nenávidím svou odlišnost. Když jsem zabíjela Deidaru, usítila jsem v sobě Sharingan, něco, co může, podle všech pověstí, používat jen člověk z Uchiha klanu. Takže se jmenuju Shina Uchiha... znělo to... divně. Hádám mi to omylem předal Madara, či jak se jmenuje ten komplic mého strýce.
Já už tady být nechci, už nikdy víc nechci sama ležet na téhle louce, protože jsem stejná, jako v dvanácti. Stejná situace. Sama... sama... SAMA! Dohání mě to k šílenství... nemůžu tohle zažít znovu. Nikoho nemám a to tak i zůstane, ale co tedy mám dělat? Najednou mi ruka sklouzla k mému meči a já ho vytáhla. Čepel byla nabroušená. Přiložila jsem ji ke svému levému zápěstí a trhla. Z žíly okamžitě začala prýštit krev, až bylo všude kolem mě rudo. Bolest mi prostupovala celou paží, až k ramenu, ale já ji ani moc necítila. Ocitla jsem se v agónii... čeho vlastně? Byla jsem šťastná, že konečně můžu odejít a nemusím se starat o to, co se mnou bude. Položila jsem se do trávy a usmála se. Naposledy jsem si to tady prohlédla a vybavila si, jak jsme tady s bráškou jako malí blbli. Mamka s Narutem nás se smíchem pozorovali a my dva na sebe hulákali jako Indiáni. Kde jsou ty časy? Kam zmizely?

"Hej, Shino, podívej, co dělám! Co to je za zvíře?" řehtal Sandi jako kůň. Jeho pomněnkové oči zářily štěstím. Jeho sestřička pro něj byla vším, co měl. Měl sice matku a otce, ale ti mu nerozuměli tak jako Shina.
Nechtěla mu zkazit radost, tak si tipla osla, ale on se rozesmál. "Je to kůň! Nepoznalas!" odběhl za mamkou, aby jí mohl říct, jak ji přechytračil. Mezitím si Shina lehla do trávy a právě tehdy vymyslela báseň beze jména. Na začátku to byl jen verš, pak dva, až z toho nakonec byla básnička.
Možná bych ji někdy někomu mohla říct, pomyslela si, ale pak to zavrhla. Pak by nebyla jedinečná, protože by ji ostatní znali. Takhle to bude nejlepší.

Vzpomínka se rozplynula a já jsem zase pocítila bolest v zápěstí, už jsem se nemohla ani pohnout bez toho, abych se zabila. Už jsem skoro vykrvácela. Srdce už nemělo co pumpovat do žil. To poslední, co mi z krve bylo, právě vykapalo ze zápěstí na trávu, jako kapka deště zklouzávala po stábelku až do hlíny, která ji vsákla.
Tak takhle skončila slavná dívka Shina, nejlepší ze třídy, výjimečná černovláska. Kdo by to čekal, usmála jsem se. Už jsem necítila ani bolest. Ustoupila. Stále jsem viděla louku, ale už jen rozmazaně. Už jsem skoro nerozpoznávala rudé skvrny od zelených stébélek. Cvrčci také stichli. Bylo moc velké ticho. Už jsem nedokázala udržet oči otevřené. Zavřela jsem je. Najednou jsem už nemohla pohnout rty a vdechovat vůni trávy. Nemohla jsem se hýbat. Okolo byla tma. Stále jsem slyšela svoje srdce, bilo pomaleji a pomaleji. Nakonec už nebilo vůbec. A já věděla, že tohle je konec. V poslední minutě mého života moje myšlenka patřila jedině mému malému bráškovi, který tady zůstane sám. Ale i jeho pomněnkové oči se mi ztratily kdesi hluboko ve tmě a já uviděla něco, co zdánlivě připomínalo chomáčky vaty. Jsem mrtvá. Navždy. Sbohem, bráško, měla jsem tě ráda, i tebe mami. Sbohem tati, i tobě Naruto. Postarejte se o Sandiho... děkuji vám všem. Nezapomeňte na mě, prosím!

Když mi to řekli, nemohl jsem tomu uvěřit, i když mi to nedoporučovali, šel jsem tam a podíval se na ni sám. Rozplakal jsem se, přestože jsem si v mládí přísahal, že už to nikdy neudělám. Ale teď tady přede mnou ležela moje dcera, mrtvá. Vše vypadalo tak, že se zabila dobrovolně, sebevražda... nemohl jsem přestat vzlykat. Proč mi to udělala, vždyť mě sotva poznala! To toho na ní bylo opravdu tak moc?
Bylo. Proč jsem si hned nevšiml jejího vyčerpání a kruhů pod očima? Smutného pohledu, jizev, které měla po trénincích, ani si je neobvázala... opravdu to nestíhala? Proč to Sakuře neřekla? Narutovi? Sandimu? ...Mě..?
* * *
Pohřeb se konal dva dny poté. Všichni kage, ANBU, spolužáci, rodina... prakticky skoro celá Konoha se sešla, aby se naposledy rozloučila s dívkou, která nad ostatními vynikala. Ovládala ninjutsu, meč, pečetě zvládala nejlépe, předčila i kage.
Pršelo, všichni stáli v dešti a smutně se dívali na rakev, na níž byla její fotka. Postavila se před ni paní, která měla říct řeč, kterou si nachystali, pro tento okamžik. "Dnes jsme se tu sešli, abychom dali poslední sbohem slečně Shině Uchihové," začala. Sakura si vyžádala, aby tam dali příjmení Uchiha. "Která by měla za tři měsíce a šest dní osmnácté narozeniny. Loučí se s ní rodina, přátelé, spolužáci, učitelé, kage a ostatní lidé, co ji znali a měli ji rádi.
Shina se ráda učila techniky s mečem, až předčila mnohé, které by nepřemohl ani ten nejlepší šermíř. Její ninjutsu byla dokonalá, nemluvě o pečetích. Byla ochotná pomáhat ostatním, radit těm, co ji požádali o radu. Měla ráda svou rodinu, svou matku, otčíma, bratra a... otce. Nejvíc však milovala brášku Sandiho Uzumakiho, pro kterého by udělala cokoliv, přestože to byl její nevlastní bratr. On mě také požádal, jestli by sám nemohl něco říct. Pojď sem, Sandi..." usmála se na blonďáčka.
Udiveně jsme se na něj všichni otočili, ale to už kráčel k paní a otočil se k nám. Trochu nervózně se usmál a vytáhl kus papíru, na kterém měl něco napsané. "Asi před rokem jsem sledoval moji sestru po cestě domů. Říkala jednu báseň, která podle všeho nemá název. Je stejně jedinečná, jako byla má sestra. Shina nechtěla být jedinečná, tak by neměla být ani tato báseň. Proto jsem jí vymyslel název. Přesto je trošku jiná než ostatní, proto je název divný, vůči tomu, co jsem zde již říkal. Utkvěla mi v paměti. Jmenuje se "Píseň Jedinečná".
Kdo mi pomůže překonat tu tajemnou temnotu,
která mě obklopuje ze všech stran,
jako hejno zlotřilých vran?
Kdo zničí tu samotu,
která mě mučí, a tak mě jí zbaví?
Já se pak usměju na své okolí,
budu si užívat svého zdraví,
a nadosmrti žít v pohodlí.
Je to tak nepravděpodobné, až se směji sama sobě,
komu říct děkuji, jaképak osobě,
když nikdo nepřijde pro mě a já to vím.
Napsala ji Shina, když měla dvanáct let. Chtěl bych, aby se předávala, a aby ji brzy znal celý svět... svoji sestru jsem měl hrozně moc rád, ale žít či nežít... to je rozhodnutí, které musíme udělat každý sám. Shina se rozhodla. To je vše," odcupital na své místo a sedl si. Všechny zraky ho ohromeně sledovali. Vždyť ten kluk má jen osm a je tak moudrý a chytrý!

Dívala jsem se dolů z nebe na svého malého brášku, jak říká řeč. Musela jsem uznat, že je to ten nejlepší název, jaký mohl vymyslet. Ani jsem nevěděla, že tu báseň zná. Teď je i ona volná a není jedinečná. "Děkuji bráško, nezapomeň na mě..." šeptla jsem mu tiše. Trhl sebou a podíval se jako by na mě. Že by mě slyšel? Ne... zase se otáčí k paní.
Ne... on... "Nezapomenu na tebe, nikdy, neboj se," řekl si spíše pro sebe a zahleděl se nahoru, tam kde by byl venku místo stropu obloha. Nebe. Tam někde... v oblacích jsem byla. A smála se mu, je tak roztomilý... Sbohem.

Olalá líbilo? XD
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 NAKI NAKI | 24. července 2013 v 9:50 | Reagovat

nadherný příběh ale dala bych mu jiný konec je to moc smutný :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama