!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

3. kapitola

21. září 2012 v 17:41 | Anettsi |  Já je chci oba!
Takže lidičky, další dílek. Je z pohledu Naruta, páč jeho příběh je dost složitý :D Vlastně nejsložitější. Co o něm víte (zatím): líbí se mu Sakura, je tajemný. Možná vás ještě něco napadne. Každopádně v tomhle dílku se dovíte, co ho změnilo na takového tajemníka. Upozorňuji, že je celkem smutný. Jsou to hlavně jeho vzpomínky (kurzíva). Protože ještě nevím, kdy napíšu čtvrtý díl (hehe), tak vás upozornuji, že jsem ho ještě ani nezačala psát, bude to chvíli trvat. Takže, pro tuhle chvíli vše. -_-
Kapitola 3: Přátelé?


Schoval jsem se do třídy zeměpisu, která byla hned naproti informatice. Padl jsem na židli a poslouchal, jak rychle mi bije srdce. Za chvíli jsem na chodbě slyšel kroky, to byl jistě Sasuke. Poznám ten zvuk jeho ladných kroků v drahých značkových botách na té školní kluzké, kachličkové podlaze. Jistě po mě pátrá, bůhví proč. To mu ještě nedošlo, že se s ním nechci vidět?
Zvuky kroků odeznívají. Černovlásek odchází. A já tu zůstávám sám. V jedné sekundě jsem před sebou viděl celý svůj promarněný život. Dětství nevychovaného spratka, který se potuloval v partách, které se sotva daly nazývat slušnými. Jeho šrámy v obličeji, když se s někým porval. Šrámy na zápěstí, když ho přestal bavit život... šrámy na duši, když se mu v jeden měsíc všechno zhroutilo na hlavu...

Jako obvykle jsem se přišoural domů a vletěl do svého pokoje. Zapnul prvotřídní notebook, který jsem si u rodičů kdysi vyhádal. A rovnou na email. Čtyři nové zprávy? Oh, jeden je ze školy, je určen POUZE RODIČŮM STUDENTA NARUTA UZUMAKIHO. Což znamená v překladu, že si ho stoprocentně přečtu. Otevřel jsem ho a začetl se. Stálo tam, že se často neobjevuji ve škole, mám neomluvené hodiny, neustále něco zapomínám a úkoly neplním. Našel se u mě alkohol, cigarety a marihuana. V hodině vyrušuji a provokuji spolužáky.
Tak tohle rodičům rozhodně neukážu, ušklíbl jsem se a vymazal email. Druhá zpráva byla od Sasoriho, jednoho člena, vysoce postaveného člena, z naší party. Váhal jsem, jestli to mám otevřít... co tam na mě čeká? Ale nakonec jsem se přece jen odvážil. Uzumaki, dnes ve tři buď u hospody za nádražím. Přesně ve tři. A ať tě nikdo nesleduje. Neodpovídej na tenhle email, prostě udělej co máš. Jasný? Sasori.
Zase mi to vezme odpoledne, a to už jsem měl plány! Opalovat se na sluníčku, užívat si června, ve kterém pařilo jako v červenci. A zase nějaká schůzka, při které se stejně nic nestane, tak proč tam musím být? A proč jsem jediný, kdo si stěžuje? Copak to nikomu nevadí? Znechuceně jsem sebou plácl na postel a ucítil, že na něčem ležím. Byla to obálka. Bílá obálka, věděl jsem od koho je. Od táty. Dnes v noci přijede z Ameriky a zase budeme rodina. Co mi to ale předem píše? Otevřel jsem obálku... to co jsem uviděl mi vzalo dech. Byl tam papír, kde bylo napsáno, s kterým rodičem chci zůstat, protože se naši... rozvádějí... a k tomu dopis od táty. Nedokázal jsem dopis otevřít. Do očí se mi nahrnuly slzy. Stékaly mi po tvářích až na krk. Najednou jsem pocítil vztek. Na tátu a mámu, protože se rozvádějí, na Sasoriho a zbytek party, protože mě nenávidí a na své idiotské schůzky mě zvou neochotně, na školu, která mě jen deprimuje a kterou nesnáším... ale hlavně na sebe, protože jsem debilní, neschopný kluk, který by se nikdy o sebe nedokázal postarat. A nedokáže.
Vzal jsem obálku i oba dopisy a roztrhl jsem je. Znovu na sebe hodil bundu, kterou jsem si před chvílí sundal a hodil na postel a zdrhl ven oknem. Stejně byl nejvyšší čas jít na schůzku nebo přijdu pozdě. A Sasori jasně napsal, že tam mám být přesně. Asi v půli cesty mi zazvonil telefon. Máma, nedokázal jsem to zvednout, tak jsem to nechal vyzvánět. Nakonec jsem ho vypnul, zvonění mi vadilo a já se nedokázal soustředit na okolí. Když jsem dorazil na nádraží, byly přesně tři. Sasori na mě kývl. "Kde jsou ostatní?" zeptal jsem se zvědavě, nikoho z ostatních členů jsem neviděl. Že by přišli pozdě? To těžko, jediný, kdo chodí pozdě jsem já.
"Nejsou tady." Dostalo se mi chladné odpovědi, která mi rozhodně nestačila. Ošil jsem se, na krku jsem pocítil známé mravenčení, jako by mě někdo pozoroval, otočil jsem se a za mnou stály nějací dva boxeři, tedy alespoň tak vypadali. Nabušení svalovci. Tušil jsem, že mě asi zmlátí, ale nevěděl jsem proč.
Jeden z nich se na mě vrhl a kopl mě do břicha. Klekl jsem si bolestí a chtěl se bránit, ale druzí dva mi chytli ruce i nohy. Schytal jsem dalších pět kopanců a pak to na chvíli ustalo... "Proč... Sasori... proč...?" zaskuhral jsem bolestně.
"Protože tě nemám rád." Kývl a mě čekala pěst do obličeje. Odvrátil jsem po ráně hlavu a zavřel oči. Celé tělo mě bolelo a já cítil snad každý nerv.
Další příval ran a nové bolesti. Pak mě skopli na zem a přimáčkli mě do bláta. "Tak si laskavě pamatuj," zasyčel Sasori popuzeně, "Že k nám už nepatříš..."
Odešli a já tam jen tak ležel, neschopen se svednou. A blížil se večer a já byl slabší a unavenější... zavíral jsem oči, když v tom... "Naruto, proboha, co se stalo?" slyšel jsem z dálky hlas svého otce a chtěl se na něj rozječet, co to má znamenat s tím rozvodem, ale místo toho jsem jen vzlykl a pustil další slzy. Přiběhl ke mně, vzal do náruče a donesl domů. Radili se s mamkou, co mají podniknout, rozhodli se, že půjdou do nemocnice. "Ne! Já do nemocnice nejdu!" zařval jsem a schoval se v koupelně. Zamknul se a sesul se na podlahu. Bolestně jsem zavřel oči a propadl beznaději. Ignoroval jsem klapání na dveře a prosby, ať vyjdu ven. Nakonec odešli. Ještě chvíli jsem poslouchal, jestli se náhodou někde neschovali. Po chvíli jsem odemkl a vykoukl ven. Nikde nikdo, vylezl jsem a odešel k sobě do pokoje. Na koberci doteď ležel roztržený dopis, jako by mě chtěl schválně provokovat. Rozčileně jsem na něj dupnul a vztekle ho švihl pod postel, aby mi nebyl na očích. Lehl jsem si do postele a snažil se usnout.
Dlouho jsem se převaloval ze strany na stranu a bolestně zasyknul pokaždé, když mi zabrnilo v žebrech nebo na hlavě. Něco mi nadalo spát. Ty papíry pod postelí! Odhodil jsem peřinu, rozsvítil a vytáhl papíry zpod postele. Vzal jsem ten od táty a byl rozhodnutý si ho přečíst.

Ahoj Naruto!
Tady Tvůj táta. Doufám, že jsi otevřel prvně tenhle dopis, než ten druhý, ale jak Tě znám, zvědavost zvítězila a já se mýlím. Že? Asi Tě to mrzí nebo máš na nás s mámou vztek. I nám je to líto, ale s maminkou už jsme si přestali rozumět. Vztah a manželství je založeno na lásce, důvěře, ale i porozumění tomu druhému. Jednou to pochopíš a uvědomíš si, že takhle to bylo dobře. Možná až budeš dospělý, do té doby si budeš nejspíš myslet, že jsem nechutný chlap a já Ti to vyvracet nebudu. Asi máš pravdu. Jen takový hnusný muž jako já nechá ženu tak dlouho samotnou... vlastně ne samotnou, ale s mým synem. Naším synem. Bylo to ode mne sprosté a stydím se za to. Jel jsem do Ameriky jen proto, že jsem chtěl poznat další kus světa. Našel si práci a vydělal peníze, všechno pro svůj osobní prospěch. Netvrdím, že jsem na Tebe a maminku nemyslel. Často jsem si sám pro sebe zamumlal, že mi moc chybíte nebo si postěžoval kolegovi. Jistě se teď ptáš, proč jsem za celé ty tři roky napsal dva dopisy. Ten první a tenhle.
Když jsem odešel, v Americe jsem potkal jednu ženu, jmenuje se Christy. Je o dva roky mladší než já a báječně si rozumíme. Doplňujeme se tak, jako kdysi s Tvou maminkou, víš? A já věděl, že když Ti napíšu, chtě nechtě se o ní musím zmínit, jinak by to bylo zatajování důležité věci. To proto jsem nepsal. Nechtěl jsem lhát vlastnímu synovi. Jedinému synovi, kterého mám a který je pro mě nejdůležitější věc na světě. Pamatuj si, prosím Tě, že Ty jsi na prvním místě. Není tam Christy, ale Ty. Tak se na mě prosím nezlob, vím že tě to mrzí, moc. Máš na mě vztek, vždyť jsem byl mámě nevěrný!
Ale Tvé mamince a mě to moc neklapalo. Hádali jsme se, neměli na sebe čas a zhoršovalo se to. S maminkou už jsem mluvil. Brzy bude rozvod a já si vyhádal, že chci, aby sis vybral sám, s kým chceš být. Ať už to budu já nebo maminka. Pamatuj si, že kdybys chtěl být se mnou, Christy je ochotna to přijmout a těšila by se na Tebe. To je na Tobě.
Přijedu dřív než jsem měl v plánu, asi tak ve tři hodiny odpoledne. Christy jede se mnou, chce Tě poznat. Byl bych rád, kdyby ses choval slušně a byl v umluvenou hodinu doma, samozřejmě Tě nemůžu nutit. Udělěj si vše co potřebuješ a pak jdi domů. Já tam na Tebe budu čekat. I Christy. Určitě se Ti bude líbit.
Moc jsi mi chyběl, ani nevíš, jak moc se těším, až Tě uvidím. K Tobě to dojde asi v den, kdy míním přijet. Z Ameriky je to dlouhá cesta. Tak se brzy uvidíme,
Tvůj táta

Dočetl jsem dopis a znovu se rozbrečel. Nejenom, že opouští mámu, on odchází s nějakou nánou z Ameriky! A ode mě chce, abych mu odpustil! Hnusák jeden, s ním už nikdy v životě nepromluvím... počkat. Ta Christy je tady?! Co to slyším na chodbě? To snad ne.
Přitiskl jsem ucho na dveře a zaposlouchal se. Mluvila lámanou Češtinou. "Já ti říkat, že ho to mrzet, proč ty mě neposlechnout?" uslyšel jsem něžný hlas Christy. Na první pohled jsem poznal, že je z Ameriky. Ten přízvuk... nesnáším Američany odjakživa. Přesto jsem poznal, že Christy mrzí, že naši rodinu rozbila. Zničila. Nenávidím ji!
"Netušil jsem, že to dopadne takhle. Asi vyprovokoval nějakou partu a ta mu ublížila. Má nejmíň tři naražená žebra, ale můžou být i zlomená. Ty jsi zdravotnice, ale pochybuji, že tě k sobě pustí. Měl jsem to nechat na teď, ne to posílat předem," povzdechl si táta.
"To nebýt tvoje chyba," snažila se ho podpořit Christy. Pak jsem slyšel nějaké "muck", vím, co ten zvuk znamenal. Málem jsem se pozvracel, když jsem si představil, jak se tam cumlají s jazyky v puse... blé! Mě se fakt dělalo zle... a hlavně mě bolelo v žebrech. Že by byla fakt zlomená, mám k sobě pustit tu hnusnou káču z U.S.A.? Ne, na to se nesnížím.
"Ale je. Celé je to moje chyba. Já vím, že to kvůli mně se za poslední roky pohyboval Naruto v divných skupinách. Že nosil do školy drogy. Psali mi to na email. Dokonce že se pořezal. Čí je to vina, jestli ne moje? Čí!"
Já se sesul v křeči na podlahu. Ta bolest byla obravdu nesnesitelná. Nemohl jsem dýchat, ani křičet a dokonce ani plakat. Byl jsem totálně na hranici smrti. Opravdu jsem přestal doufat v dobrý konec téhle patálie. A myslel jsem si, že moje polsední vzpomínka bude noční rozhovor otce z tou čůžou... pak jsem ztratil vědomí a nevnímal nic okolo sebe.
Když jsem se probral, byl jsem v nemocničním pokoji a u mě stála nějaká sestřička, poměrnš mladého věku. "Vzbudil jste se? To je dobře. Mám k vám poslat rodinu?" ptala se mě rozjařeně. Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem vidět ani mámu, ani tátu a už vůbec ne tu čůzu, která je tu určitě taky. Ještě jsem ji ani neviděl. A ani nechci. "Ne? No dobře. Jak chcete," pokrčila rameny a odešla.
Slyšel jsem přístroje, jak pravidelně dělají různé zvuky. Na druhé straně pokoje byly hodiny, ukazovaly půl druhé ráno. Skolaboval jsem dneska, včera nebo ještě dřív? Nic jsem si nepamatoval a byl jsem zmatený. Jak mě objevili naši? Pomohla mi ta čůza? Vezla mě sanitka? Plakala maminka? Báli se o mě? Jak dlouho tu budu a jak dlouho už tu jsem?
Pohledem jsem zklouzl na svoji hruď. Byla zafačovaná, jako po nějaké operaci. Toužil jsem po společnosti, ale ne z mé rodiny. Kupodivu vešla znovu ta sestřička. Usmál jsem se na ni, ta mi úsměv oplatila. Podala mi nějakou obálku, ani jsem nechtěl vědět, co v ní je. "Poslala to vaše škola. Je v ní omluva těch delikventů, co vám to udělali," oznámila a zase vyklidila pole. Ani jsem se nestihl zeptat na svoje otázky. No co, otevřel jsem první z nich. Byl od jednoho toho svalovce, ani trochu mě nezaujal, stejně jako od toho druhého, co mi držel ruce. Ale na dopis od Sasoriho jsem zbystřil.
Drahý Naruto, choval jsem se jako blbec. Omlouvám se. Sasori. Vlatně to nebylo nic, žádná pořádná věta. Ale pro mě to znamenalo hodně. Sasori se nikdy nikomu neomlouval, ani když ho nutili učitelé, bylo mu to jedno. A mě se omluvil. Snad ho to mrzí, možná, že mě sám pozve do jejich party, ale já řeknu ne. Už nikdy. Tohle. Nechci. Zažít.
***
Několik dnů jsem strávil v nemocnici, pak jsem se vrátil do školy a praktikoval normální život normálního chlapce. Ale jenom dva týdny. Jednoho dne se ozvalo v rozhlase, že se mám dostavit do kanceláře ředitele školy. Šel jsem tam, cestou jsem rozmýšlel, co jsem udělal špatného. Přece by si mě nepozvali do ředitelny jen tak pro zábavu.
Zaklepal jsem a vešel. Ředitel se na mě vážně podíval a posunkem mi naznačil, abych se posadil. "Já jsem nic neudělal," namítl jsem rychle a sedl si na židli. Povzdechl si a ze všech sil se snažil udržet klidný tón, alespoň to tak vypadalo. "Nikdo netvrdí, že jsi něco udělal, Naruto."
Zmateně jsem pohodil hlavou a přemýšlel nad jeho tajemnou odpovědí. Zjevně se chystal pokračovat, tak jsem nepromluvil. "Několik kilometrů odsud se stala vážná dopravní nehoda. Do auta narazil kamión. Řidič kamionu to přežil, ale řidič malého vozu i jeho spolujezdkyně jsou mrtví... to malé auto je tvých rodičů... je mi to líto. Nerad oznamuji takovou věc, ale je to moje povinnost, jako ředitele školy."
Najednou všechno zešedlo. Moji rodiče... mrtví rodiče... jsem sám, sám, sám... SÁM! Nikoho už nemám, jak se to mohlo stát? Ne, tohle není pravda. Tohle nemůže být pravda. Moji rodiče by mě tady na tomhle zlém světě nenechali samotného. To by nikdy neudělali. Nebo ano... nemohli zabránit srážce. Oni ji určitě nezavinili. Byl to ten odpudivý řidič kamionu.
"Kde... kde je Christy?" zašeptal jsem ochraptěle a nechal slzy, aby mi zmáčely límec.
"Je na psychiatrické léčebně. Když se to dozvěděla, tak se nervově zhroutila," vysvětlil mi.
"Fajn," vyštěkl jsem, vyskočil ze židle a vyběhl z ředitelny. Ze školní budovy. Jen daleko, daleko odsud, od těch fám, které mi tak ztrpčují život. Půjdu domů a tam bude stát máma i táta a budou se mě ptát, co dělám tak brzo doma.
Ale když jsem tam přišel, nestáli tam. Vládlo tam ticho. Mrtvolné ticho. Žádné maminčino legrační prozpěvování lidovek, když vařila oběd nebo věšela prádlo. Žádné bušení kladiva, nebo řinčení vrtačky, když táta přidělával poličky, tak jak si máma poručila. Nic. Klesl jsem na podlahu a schoulil se do klubíčka. Jsem sám, sám, a život pro mě nemá smysl. Právě tehdy jsem poprvé šáhl po žiletce a nebylo to naposled. Začal jsem se bát života, a to není nikdy dobře.

Vyskočil jsem z učebny. "Hej, Sasuke!" vykřikl jsem a seběhl schody do přízemí. Viděl jsem ho, právě vycházel z budovy ven. Znovu jsem vykřikl jeho jméno, ale přes mluvení studentů okolo mě neslyšel a dveře za ním zapadly. Rozběhl jsem se přes halu ke dveřím, ale narazil jsem do něčeho, co připomínalo sloup. "Aú!" vyhrkl jsem, ale postavil se na nohy a běžel jsem dál, dokud jsem nebyl venku. Z nosu mi crčela krev a já ji při běhu zastavoval kapesníčkama. Nakonec jsem to dokázal. Zastavit krev, ale i najít Sasukeho. Seděl v parku na lavičce a četl si knížku. Plížil jsem se k němu zezadu a pevně ho chytil za ramena. "Překvápko!" řechtal jsem se, když vykřikl a upustil knížku na trávu pod lavičkou. Zjevně byl navztekaný.
"To byla blbá sranda, Naruto!" Mluvil tak vyčítavě, že se mi udělalo úzko.
"Sorry," omluvil jsem se a pak zaváhal. "Víš, nechtěl jsem zůstat sám..."
"A kdo říká, že máš?" usmál se Sasuke a natáhl ke mně ruku. "Přátelé?"
"Jo..." nervózně jsem polknul a podal mu ruku. Jeho byla tak jemná a teplá, přitom silná a pevná.

Tak co, líbí? Doufám, že jo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama