!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

2. kapitola

17. září 2012 v 20:51 | Anettsi |  Já je chci oba!
Mám další dílek!!! Právě jsem ho dopsala a rvu se vánočkou :D Pěkné počtení.
Kapitola 2: Narutovy starosti


Vešla jsem do restaurace a rozhlédla se. Už tam seděl, u jednoho ze stolů a bavil se se servírkou, která ho, na první pohled, balila. Zjevně jí něco říkal a ona ho neposlouchala. Pořád mu vnucovala svoje telefoní číslo, on ho ale nepřijmul.
Když mě uviděl, zamával mi a usmál se. Servírka se na mě otočila a zamračila se. Odpochodovala od stolu a odešla kamsi do neznáma. Já jsem doufala, že se už nevrátí. Pěkně mi pila krev, jak může flirtovat s mým Sasukem?! Oh? Já jsem opravdu řekla "mým"? Jak to můžu říct, Sasuke není můj kluk, dokonce ho skoro ani neznám, potkala jsem ho teprve včera ve vlaku. Ale jedno mi vrtalo hlavou. Proč moje číslo si ode mě vzal a její ne?
Sedla jsem si naproti němu, trošku zklamaná, čekala jsem, že mi alespoň gentlemansky odsune od stolu židli. Zjevně na to neměl náladu, byl zamračený, ale podle všeho se ke mně chtěl chovat vlídně. "Ahoj," pozdravil mě, oči sklopené na stůl.
"Ahoj, Sasuke," usmála jsem se na něj a doufala, že mu to aspoň zlepší náladu. Kupodivu zlepšilo, podíval se na mě a jeho oči zazářily. "Ty si pamatuješ moje jméno?" ptal se udiveně, ale zároveň potěšeně. Přikývla jsem a doufala, že i on si pamatuje to moje, jinak by asi nastala trapná situace a to by zničilo atmosféru, která mezi námi zavládla. No... rozhodně lepší žádná atmosféra, než napjatá, že?
Čekala jsem, že promluví, ale on mlčel. Vypadal zamyšleně, jako by byl duchem nepřítomen. To se mi nelíbilo, snad nemyslí na tu koketní servírku... já žárlím! To už se dlouho nestalo, abych žárlila na tak... pochybné osoby. Ani bych se nedivila, kdyby pracovala někde jako děvka. No a ta pochybňačka se právě vracela k našemu stolu, přeslazený úsměv na tváři. "Přejete si?" ptala se.
Byla zmalovaná, na rtech snad padesát vrstev sytě rudé rtěnky, černé oční stíny, tužka na oči a tak dlouhé řasy, že byly možná i umělé. Nehty měla dlouhé jako čarodějnice, k tomu nalakované vojenskou zelenou. Vůbec se jí nehodily k fialovému tričku, které vypadalo, jako by ho právě koupila v butiku za hříšné prachy. Na sobě měla uplé džíny, které pěkně formovaly její štíhlou postavu a kozačky na podpatku, které byly vysoké až ke kolenům. Naštěstí přes sebe měla hozenou černou zástěru číšnice, jinak by byly ještě k tomu hodně vidět její prsa, které měla opravdu velké, jako by šla na plastickou operaci. V ruce držela tužku a papír s reklamou restaurace, kde pracovala... celou dobu se dívala na Sasukeho, jako bych byla vzduch.
"No, já si dám jednu Kofolu a ty, Sakuro?" upřel na mě své uhlové oči. Jako by mi viděl do duše, nemohla jsem se nezačervenat. "Taky," špitla jsem tiše a uhnula pohledem. Když jsem se otočila zpět, viděla jsem, že si mě servírka nenávistně prohlíží od hlavy k patě. Zamrazilo mě a já se roztřásla. Pak ladně odkráčela zpátky do kuchyně. "Jsi v pořádku?" zeptal se mě Sasuke starostlivě, uvědomila jsem si, že se stále třesu.
"Moc ne," přiznala jsem po pravdě. Natáhl ruku a položil ji na tu moji, která ležela na stole. Vděčně jsem ji stiskla a snažila se uklidnit, moc mi to ale nešlo, stále jsem musela myslet na tu číšnici, jako by mi měla každou chvíli vrazit do hrudi sekáček na maso a já se pak měla skácet mrtvá na zem.

Stále se třásla. Má ze mě strach? Neměl bych tu ruku dát pryč? Nechtělo se mi nechat její ruku jen tak ležet na stole, když mám teď příležitost ji držet. Byla studená, jistě jí byla zima. Sundal jsem si bundu a přehodil jsem ji přes její ramena. Usmála se na mě.
Znovu se vrátila ta nechutná servírka a když mi podávala Kofolu, svůdně se na mě culila. Já tomu ale nevěnoval pozornost. Už jsem byl zvyklý na dotěrné holky, potkával jsem je celý svůj život, snad po mě jely už když jsem byl v plenkách. Povzdechl jsem si a usrkl Kofoly. Byla studená, až mě zamrazilo. Uvědomil jsem si, že když jsem jí dal svou bundu, je mi teď zima. Potlačil jsem pocity chladu a snažil jsem se chovat normálně. Vzpomněl jsem si na to, že jsem jí chtěl něco dát.
Vytáhl jsem z kapsy pouzdro a vytáhl z něj krásný řetízek se srdíčkem, které se dalo otvírat. V něm bylo něco schované a záleželo na Sakuře, jestli to dokáže otevřít. Podal jsem jí ho s tajemným úsměvem. Snažila se ho otevřít, ale nešlo jí to. Culil jsem se na ni a sledoval ty její marné pokusy, jak to otevřít. Unaveně mi ho po čtvrt hodině podala a poprosila mě, jestli bych jí ho nenasadil na krk. Přikývl jsem, trošku zklamaný, že to odložila.
Řekla mi, že si musí odskočit a na chvíli zmizela. Hned jak odešla, přifařila se ke mně ta zmalovaná servírka. "Já jsem Karin," zašeptala mi do ucha a zachihotala se. Pohladila mě po vlasech a já ji odstrčil. Místo toho, aby se odtáhla, si mě přitáhla k sobě a políbila mě na ucho. "A dost!" zařval jsem na ni, přes celou restauraci. Až teď se k nám otočily všechny oči. Do očí se jí nahrnuly falešné slzy a ona se rozplakala. "Ty jsi tak hnusný, a já se k tobě chovala hezky!" naříkala a odešla do kuchyně, stěžovat si kuchařkám na moji neochotu se nechat svézt. Zaplatil jsem, počkal na Sakuru a odešli jsme z restaurace ruku v ruce. Neřekl jsem jí, co se stalo, když tam nebyla, aby si nedělala starosti.
Sedli jsme si v parku na lavičku a ona si nervózně pohrávala s přívěškem srdíčka. Zřejmě se chtěla na něco zeptat, ale bála se. Možná si myslela, že se jí budu smát nebo se na ni zlobit. Já bych nikdy nic takového neudělal. Ne jí. "Ech... Sasuke?" začala a zkousla si dolní ret. Její tváře dostaly růžovou barvu a ona sklopila pohled na špičky svých bot. "Máš holku?" zeptala se váhavě a ještě víc zrudla. Pobavilo mě to, ale i zarmoutilo naráz. Neměl jsem dívku, přesto jsem věděl, že jestli se mě zeptá, jestli s ní budu chodit... "Nemám." Znělo to suše a nepřátelsky. Hned jsem zalitoval toho, že jsem to řekl takovým tónem hlasu, vypadalo to, že jsem ji vyděsil. Myslela si, že udělala chybu.
"Promiň, neměla jsem se na to ptát," zamumlala a zvedla se k odchodu. Já ji ale zadržel. "Už musím jít domů..." vysvětlila a uhnula pohledem stranou.
"Tak co kdybychom si to zopakovali? Zítra je pátek... nechtěla bys se mnou někam vyrazit?" dostal jsem ze sebe. Vlastně jsem se vůbec nechtěl sejít, holek jsem už měl po krk. Hrozilo by, že vybuchnu tak jako v té restauraci a nepřežil bych, kdyby to byla Sakura, která by se rozplakala. Přesto jsem doufal, že odpoví ano... "Nemůžu, už něco mám," zašeptala sklesle.
"A v sobotu?" usmál jsem se a snažil se nezeptat se na to, jestli to "něco" má s klukem. Jen ta představa mě namíchla a já se zašklebil. Zase si myslela, že to bylo na to, jak se chová, tak ještě víc znejistěla. "No... ano, to bych měla..."
"Tak v sobotu v osm na téhle lavičce," řekl jsem rozhodně, zvedl se a zmizel dřív, než mi řekla "ahoj" na rozloučenou. Loučit se s touhle kráskou totiž bylo těžké. Moc těžké. Pak mi blesklo hlavou, jestli se bude dál snažit otevřít to srdíčko, které jsem jí daroval, nebo jestli ho konečně otevře...

Pořád jsem nevěděl, jestli to byla chyba. Jestli by nebylo lepší jí říct, že se žádná schůzka konat nebude. Hned na první pohled jsem se zamiloval, ale bylo jasné, že tak krásná holka nemůže být volná. Jistě na ni čeká někde nějakej přefintěnej, bohatej krasavec, borec, který si zaslouží obdiv všech holek na škole... a já? Já jsem jen blonďák ze střední vrstvy, jehož rodiče jsou zubaři. Sám ještě nepracuji, ale mám k tomu své důvody. Rodiče mi to nedovolí, považovali by to, jako bych chtěl říct, že nevydělávají dost peněz. Jeden z důvodů je i to, že tady v okolí skoro žádná práce není... tedy práce hodná studenta, který teprve dokončuje střední školu.
Tento rok pro něj znamenal vlnu starostí: maturita. Základ budoucnosti, bylo jasné, že ji musí složit, jinak by byli rodiče zklamaní. Nová škola: o to to bylo horší. Neznámí lidé, trochu jiné učivo, než brali předtím... jak má pak složit maturitu? Musel jsem se hodně učit, protože jsem byl strašně moc pozadu. Profesoři si ze mě začali dělat legraci, tak jsem zabral a teď snad už všechno umím. To ale neznamená, že složím maturitu. Kromě toho tu byly i jiné starosti... ohledně mé orientace. Samozřejmě se mi líbily holky jako je Sakura, ale když jsem se někdy podíval na nějakého kluka, měl jsem pocit, že se mi líbí víc, než by měl. Třeba ten Sasuke Uchiha, co s ním sedím v lavici... myslel jsem, že zrudnu pokaždé, když se na mě podíval. Naštěstí jsem to udržel v tajnosti. Nikomu jsem se s tím nesvěřil... komu asi?
Na tomhle zapadákově nikoho nemám: dokonce ani mámu a tátu... ti už jsou nebožtíci. Zemřeli při dopravní nehodě, jejich auto naboural řidič kamionu, opilý řidič kamionu. Oba byli hned na místě mrtví. Já byl zrovna ve škole. Čtyři roky jsem byl v děcáku, než jsem konečně mohl ven, protože jsem oslavil osmnáctiny. A ještě jedna starost: Sakura. Ta krásná růžovlasá dívka se smaragdovýma očima se mi hned líbila, třeba by i vyléčila moji... problémovou situaci ohledně orientace. Ale já se bál, že bych jí mohl ublížit, odjakživa mi lidé říkali, že jsem divný. Vybuchoval jsem pro úplné hlouposti... co kdybych se na ni rozkřičel? To bych si nikdy neodpustil.
Dorazil jsem ke škole. Kupodivu tam právě dobíhal už zmíněný Uchiha. Podíval jsem se na hodinky, už zvonilo, oba jdeme pozdě. Trochu jsem zrychlil tempo, abych ho dohnal. Zaváhal jsem, ale pak jsem na něj křikl: "Hej, počkej na mě!" Znělo to unaveně a zničeně. Otočil se a zaraženě na mě počkal. "Ty mluvíš?" odsekl a ušklíbl se. "A já myslel, že jsi němý..." Byla to čistá provokace a ve mně to začínalo vřít. Hrozilo, že každou chvíli vybuchnu a něčím majznu toho krasavce po hlavě. To jsem něchtěl, tak jsem se rozběhl ke dveřím od školy a prudce je otevřel. Nevnímaje slova omluvy od mého spolužáka jsem odemkl skříňku, sundal si boty, nazul papuče, vzal si věci a konečně dorazil do třídy.
Profesorka už stála za katedrou a podívala se na své hodinky. "O pět minut pozdě, pane Uzumaki, jaká je vaše omluva?" zeptala se mě a zahrozila mi laškovně prstem. Nevím proč, stále se mi zdálo, jako by mě balila. Asi si to jen namlouvám.
"Zaspal jsem a musel jet pozdějším vlakem. Moc se omlouvám..." odpověděl jsem duchanepřítomen a posadil se za mou lavici. Přikývla. "A neviděl jste náhodou někde pana Uchihu? Ten také ještě nepřišel..." mrkla na mě a poposunula si brýle na nose.
"Ano, za chvíli by tu měl být," pokrčil jsem rameny a otevřel si stejně jako ostatní učebnici fyziky, snažil se vnímat, co se tam píše. Právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vpadl Sasuke. Nervózně se na profesorku usmál. "Pardon, nemohl jsem najít klíče, a jejich hledání mi trvalo delší dobu než jsem myslel. Omlouvám se." Sedl si ke mně do lavice a snažil se přijít na to, co se právě probírá. Asi na to přišel, protože se brzy hlásil, aby ho profesorka Konan vyvolala.
Jeho blízkost mi byla divně příjemná a moje smysly se brzy otupily. Vnímal jsem teplo, které vyzařovalo z jeho těla. Viděl jsem jeho úsměv, když se co chvíla usmál do knížky, jako by se nad něčím zamyslel. I jeho ruku, když jsme se omylem někdy o sebe otřeli. MUSÍŠ SE KROTIT!!! zařval jsem na sebe v duchu a zamrkal. Doteď jsem na něm vysel lačným pohledem, zdálo se, že si toho ani nevšiml. Díkybohu zazvonilo. Ale když jsem se podíval na rozvrh: "Óh ne!" zasténal jsem.
Tělocvik. V něm jsem nebyl nikdy moc dobrý. Navíc jsme měli strašného profesora, který na nás neustále řval, že něco děláme špatně. A ještě k tomu... máme společnou šatnu, jako kluci dohromady, takže uvidím Sasukeho skoro nahého. Ježiši! Co se mi zase bude honit v hlavě? Zase provedu nějakou volovinu, a pak budu za idiota... v horším případě za teplouše.
Sbalil jsem si věci, hodil je do skříňky, vzal tašku s tělocvikem a botasky na ven. Dnes se totiž cvičí venku, bylo to na nástěnce se změnami. Byl krásný slunečný den. Slunce svítilo, bylo teplo, ale ne vedro, obloha byla modrá a tráva orosená. Nádherný pohled, ani nebylo poznat, že je září, tedy začíná podzim. Ani stopa po barevném listí, nebo studeném vítru. Jako by byl stále srpen nebo červenec. I přes smutek z tělocviku to ve mně vymámilo úsměv. No a pak jsem vešel do šatny. Sasuke už tam byl a převlékal se do šortek a trička bez rukávů. Jak jsem předtím předpovídal, visel jsem na něm pohledem. Viděl jsem každý jeho sval, kterých měl určitě hodně... sám jsem se rychle převlékl a utekl do tělocvičny, abych se na to nemohl dívat. Už jsem měl totiž chuť natáhnout ruku a dotknout se toho bicepsu... vypracovaného bicepsu... bělostné kůže, která vypdala tak jemně... a rtů tak... JEŽIŠÍ, OVLÁDEJ SE, JSI VE ŠKOLE, TUPČE!!! znova zasáhl můj vnitřní hlas a dostal mě z toho omámení. Uff. Snažil jsem se po zbytek hodiny soustředit na to, co se děje kolem. Ale nešlo to. Třikrát mě trefili míčem ve vybíjené, dvakrát omylem kopli a jednou jsem sletěl ksichtem do hlíny. Přestávalo mě to bavit a já se raději vytratil. Jak bylo vidět, nikdo si ani nevšiml, že tam nejsem. Vztekle jsem se osprchoval, oblékl do čistého a počkal na lavičce venku na ostatní. Ani za nic jsem se nechtěl vrátit k těm hnusným, umanutým profesorům a krasavcům, jako vystříhnutých z nějakého módního časopisu.
Bohužel jsem se tomu druhému nevyhnul. Sasuke se všiml, že chybím a vydal se mě hledat. Pak se nejspíš taky rozhodl, že se zdekuje z tělocviku a odskočil si do sprchy. Než vylezl a stihl se přifařit ke mně, zdrhl jsem do třídy informatiky, tam mě určitě nebude hledat. "Copak tu děláš?" zeptala se mě modrovlasá profesorka, sedící u jednoho z počítačů a otočila se ke mně. Jakmile to udělala, mrkla na špičky svách bot a zrudla, jako by to byla nějaká stydlivá studetka.
"Schovávám se před ďáblem," zasmál se a vytratil se dřív, než mě zastavila. Ještě jsem stihl zamávat, že by po mě jela?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama