!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

1. kapitola

16. září 2012 v 0:14 | Anettsi |  Já je chci oba!
Tak a je tu první kapitola téhlencté dílovky :D
Já je chci oba!
Kapitola 1: Dva kluci ve dvou dnech?


Nastoupil jsem do vlaku a povzdechl si. Úlevou. Už mi nepršelo na hlavu. Bohužel všechna kupé byla obsazená, ale v zadním kupé byla jen jedna dívka. Mlčky se dívala z okna. "Dobrý večer, můžu si přisednout?" slušně jsem se zeptal. Aniž by se na mě podívala, přikývla. Mohla mít tak sedmnáct, osmnáct let. Měla růžové vlasy a na nose sluneční brýle. Divil jsem se, byla tma, slunce jí těžko mohlo svítit do očí. Zdobily ji krásné červené minišaty a srdíčkové náušnice. Na nohou měla botky na nízkém podpatku, světle růžové. Vše dohromady ladilo.
Když zjistila, že si ji prohlížím, otočila hlavu směrem ke mně a nejspíš se na mě podívala, to jsem bohužel nevěděl přesně, přes černé brýle jsem neviděl. Letmo se usmála a zase odvrátila hlavu, hned na to ji ale otočila zpět. "Jmenuji se Sakura," podala mi ruku. Všiml jsem si, že nehty má nalakované světle růžovou barvou a na zápěstí náramek z perel. Jemně jsem ji stiskl. "Sasuke."
Chvíli mlčela, jako by zvažovala, co má odpovědět. Potřásla hlavou a já uviděl, že má vlasy úplně mokré, stejně jako oblečení. Jistě jí byla zima. "Hezké jméno," řekla nakonec a sundala si brýle, aby si mě mohla prohlédnout důkladněji než já ji. Její pohled zklouzával od mého obličeje až úplně po kalhoty a boty. Vypadala spokojeně a znovu si nasadila brýle. "Díky," zamumlal jsem, nestačil jsem potlačit zívnutí. Zasmála se, ale nic neřekla. Z kabelky, kterou měla doteď vedle sebe, vytáhla jakýsi kus papíru a tužkou tam cosi napsala. Podala mi ho. "To je moje telefoní číslo, zavolej až budeš mít čas. Já už vystupuji," vysvětlila, vzala si svoje věci a při zastavení vystoupila na nádraží.
Jel jsem ještě pár zastávek a pak jsem taky vystoupil. Zabalil jsem se do bundy, lístek schoval do kapsy u kalhot a rychle šel domů, přece jen lilo jako z konve a já nechtěl být moc mokrý. Přesto jsem domů dorazil úplně promočený, zničený a unavený. Padl jsem na postel a okamžitě usnul.

Dorazila jsem domů a udělala si večeři. Stále jsem nemohla přestat myslet na černovláska z vlaku, byl tak hezký! A hodný, zdvořilý a asi stejně starý jako já. Já mám osmnáct let. Tedy skoro, až za dvanáct dní. Pak budu plnoletá a nebudu se muset stýkat s rodiči, které nemám absolutně ráda, protože... prostě proto.
Uvítal mě jen štěkot mého psa Reliho, čistokrevného dvouletého vlčáka. Měl radost, že mě konečně vidí, dlouho jsem se tu neukázala. Nejspíš... tři týdny? V té době ho krmila a venčila sousedka, aby neumřel hlady. Potom jí musím poděkovat, byla jsem slušně vychovaná. To bylo jediné, co mě rodiče naučili. Zbytek... no prostě, byl strašný.
Pak jsem si šla lehnout, ale nedokázala jsem usnout. Zírala jsem do stropu a přemýšlela o záhadném klukovi z vlaku snad hodiny. Vždy, když už jsem si myslela, že usnu, zjevil se mi v paměti a jeho obraz mi nedával spát. Nakonec jsem šla ke stolku v rohu a pokusila se napsat báseň, abych si trošku protřídila myšlenky.
Černovlásek
Černé mokré vlasy se mu lepí na čelo,
a úsměv si pohrává na jeho rtech,
jeho líčko růžovou barvu dostalo,
když spatřil mé oči, zelené jako mech.
Byl trošku nervózní, bylo to na něm znát,
přesto bych ho chtěla lépe poznat.
Vědět, čeho se bojí a co má rád,
nic víc jsem si v tu chvíli nemohla přát.
Jestli se mu líbím jsem nevěděla,
ale na pár věcí jsem se zeptat měla:
jestli je zamilovaný nebo hledá lásku,
ale vidět tu jeho chladnou masku...
Nasazoval ji, když se mnou mluvil,
jinak to byl úplně normální kluk,
ale podle toho jak se tvářil,
usoudila jsem, že nemá rád hluk.
Taky že nemá rád, když na něm holky vysí,
při pohledu na mě se v něm pocity mísí.
Poznala jsem to z jeho pohledu,
v očích měl nenávist i lásku,
a když jsem mu zmizela z dohledu,
jistě zas nasadil tu chladnou masku.
Možná bych si měla přestat dělat naděje,
že se na mě ještě někdy usměje,
že zavolá na číslo, které jsem mu dala,
i před tím jsem věděla, že šance je malá.
Už neuvidím ty jeho uhlové oči,
nebo jak tváře mu červení hoří.
Ale jedno už vím jistě,
nikdo by nechtěl být na mém místě,
když miluji krásného a zdvořilého muže,
a vím, že srdce darovat mi nemůže.
Tím jsem skončila. Oči se mi už zavíraly, báseň pomohla. Sesula jsem se do postele a usnula. Jak jinak, zdálo se mi o klukovi z vlaku. Byly to dost zajímavé sny, ve kterých jsem vystupovala jako nějaký přistěhovalec z Německa a hledala jsem Prahu. Sasuke mi pomohl ji najít a pak jsme se vzali a měli dvě děti. Najednou se obraz zavlnil a zmizel. Zvonil budík. "To už je ráno? To snad ne..." vyčerpaně jsem se posadila na posteli a zívla. Jestlipak už se Sasuke probudil?

Pomalu jsem upíjel čaj, když jsem ucítil na stehně, že mám cosi v kapse. Vytáhl jsem z ní papírek s telefoním číslem dívky z vlaku. Úplně jsem zapoměl, že ho mám. Na chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem vytáhl mobil a zavolal. Dlouho to zvonilo a pak to někdo zvedl. Zněla ospale. "Haló?"
"Ahoj, tady Sasuke, ten z vlaku, vzpomínáš?" Poklepal jsem nervózně prstem o stůl a znovu upil čaje. Chvíli bylo na druhé straně ticho. Pak jí to asi došlo. "Ano, vzpomínám si..." Ozvala se rána, hned na to zaúpění. "Jauvajs!" Slyšel jsem a snažil se udržet smích za zuby.
"Chtěl bych se zeptat, jestli máš večer čas," pokračoval jsem nesměle, aniž bych něco poznamenal na tu ránu, jak bych normálně udělal. Teď to byla výjimečná chvíle a já ji nechtěl pokazit. Chvíli bylo na druhé straně ohromené ticho. Pak se konečně ozvalo: "No, to záleží v kolik..." odpověděla váhavě. Zamyslel jsem se. "Co v osm, vyhovuje?" rozhodl jsem se nakonec.
"Ano, kde?"
"V restauraci Almíens, je v tom městě, kde jsi vystupovala, znáš ji?"
"Ano..."
"Tak v osm tam," ukončil jsem to a zavěsil. Snad to nebylo příliš hrubé, ale já nikdy moc neuměl mluvit se ženami. I moje matka mi stále říkala, že bych měl být na dívky milejší a víc si jich všímat... možná bych to i dělal, kdyby mě to zajímalo. Jenže já měl v hlavě jiné věci než holky.
Dopil jsem čaj, hodil na sebe bundu a vyrazil do školy. Uviděl jsem nějakého kluka, byl u nás ve třídě nový. Jmenoval se Naruto Uzumaki. Nikdo nevěděl nic o jeho minulosti a on to ani neměl potřebu někomu říkat. Byl tichý a tajemný. Zamračil jsem se na něj. Už několikrát jsem ho pozdravil a on mi nikdy předtím neodpověděl. Teď už jsem věděl, že je lepší neplést se mu do života. Když nechce mít přítele, tak ho mít nemusí.
Ke škole jsem dorazil do dvaceti minut. K mé smůle by jediné volné místo právě vedle nově příchozího. Když začala hodina, sedl jsem si do lavice a snažil se soustředit na pana učitele Hatakeho, který nám právě vysvětloval něco složitého z fyziky. Klížily se mi oči, moc jsem toho v noci nenaspal. Stále jsem myslel na tu růžovlásku z vlaku, jak se s ní v osm sejdu. Asi teď sedí ve škole stejně jako já a nudí se. Možná spí v lavici, protože toho taky moc nenaspala, přemýtal jsem.
Další hodinu jsme psali test, na který jsem se absolutně zapomněl naučit, takže to vypadalo bídně, ale najednou mi Naruto podstrčil pod nos svůj test, na všechny otázky odpověděl bez chyby. Opsal jsem si odpovědi a poděkoval. Neodpověděl a odevzdal test na katedru. I já jsem tak udělal.

Ino zase otravovala kolem mé lavice a pošklebovala se mým vlasům. Nedala jsem žádné emoce najevo a snažila se hledět si svého, nakonec jsem přežila hodinu dějepisu bez újmy a odešla na holčičí toalety opláchnout si obličej. Když dopadla studená voda na můj obličej, okamžitě jsem se cítila lépe. Osvěžená a s lepší náladou jsem se vrátila do třídy a sedla se vedle Hinaty, své jediné kamarádky. Jedině ji považovala za normální. Ostatní byli buďto šílenci, namyšlení spratkové nebo prasata.
"Ale, nějak s lepší náladou, Sak," uslyšela jsem za sebou pošklebující hlas Ino. Pak jsem ucítila její dotek na krku a cukla sebou. Zahihotala se. "Ale, ono se to bojí." Pak zaplula do své lavice, protože zazvonilo a do třídy vešla učitelka Tsunade, která nás učila Němčinu.
Po celý školní den jsem se nudila a s námahou si zapamatovala všechno, co nám učitelé vysvětlovali. Po konci poslední hodiny jsem konečně mohla jít domů a přemýšlet, co si vezmu na osmou, abych před Sasukem dobře zapůsobila. Nakonec jsem zvolila světle modré minišaty, modré boty na podpatku. Přelakovala jsem si nehty z červené na bílou a žehličkou si narovnala vlasy. Do uší jsem si nasadila náušnice s diamantem, které jsem dostala kdysi dávno od jednoho přítele k narozeninám. A nesměl chybět ani náhrdelník z perel. Vypadala jsem hezky, doufala jsem, že se to bude líbit i Sasukemu, ale pochybovala jsem, že ať si o tom bude myslet cokoli, nedá to najevo. To je právě ta maska, o které jsem mluvila v básni.
Ještě jsem se upravila a vydala se na cestu do restaurace. Bylo to kousek, tak jsem šla pěšky, cestou jsem si opakovala polohlasně básničku, kterou jsem včera večer složila a snažila se k ní vymyslet rytmus. Bohužel jsem to neuměla, takže jsem to nakonec vzdala a místo toho jsem přemýšlela, jestli už tam bude, nebo na něj budu čekat.
Všimla jsem si krásného blonďáka na druhé straně ulice a usmála se na něho. Opětoval mi úsměv a zamával mi. Přešel ke mně. "Ahoj, já jsem Naruto," představil se mi a jemně mi stiskl ruku, stejně jako Sasuke včera večer. Napadlo mě, jestli se tihle dva znají. "Já jsem Sakura." Začervenala jsem se a on se rozzářil.
"Krásné jméno. Můžu tě pozvat zítra na večeři?" zeptal se, stále s úsměvem. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem kývla.
"Co takhle zítra v restauraci Almíens? V osm? Vyhovuje ti to, Sakuro?"
"Ano." Tenhle klučina se mi líbil čím dál víc. Roztomilý, milý a krásný. Tři základní věci, které jsou na klucích nejlepší.
"Já už musím bežet a mimochodem, sluší ti to. Čau."
"Díky, čau."
Než jsem mohla dodat cokoliv dalšího byl pryč. Pokračovala jsem dál v cestě k restauraci a pomyslela si, jak je to zajímavé a legrační, že mě oba dva kluci berou do té samé restaurace, akorát v jiný večer. Pak se přede mnou objevila velká cedule, na které bylo napsáno: Restaurace Almíens.

Tu restauraci jsem si úplně vymyslela :D Co říkáte na první díl? Vypadá to nadějně?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama