!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Hallowen 1/2

24. září 2012 v 20:52 | Anettsi |  Vlastní příběhy
Jejda lidi, tohle sice není SasuSaku, ani nic podobného, vůbec to nemá co dělat s Anime Naruto! Je to moje vlastní povídka -.- Napsala jsem ji pro jednu komentátorku... chvíle napjetí :D Ne, tahle je pro komentátorku Monishku. Proč? Jednoduše proto, že je to komentátorka. Ne všechny dojde, jen namám tolik síly napsat povídky tak, aby měli všichni najednou. (prvně to mělo být SasuSaku, ale jednoduše mi tam nikdo z Naruta neseděl, sorry :D)

Hallowen, část první - odpoledne a večer


Venku zafoukal vítr a několik barevných listů tiše sklouzlo na zem, až postupně udělaly barevnou peřinu pod javorem, u kterého si hrály děti. Byly tři a ani jednomu z nich nemohlo být víc než devět. Smáli se, sbíraly barevné lístky ze země. Někdy jeden druhého popostrčili a zároveň spadli do měkkého listí. Měli na sobě teplé svetry, aby jim nebyla zima. V tomhle ročním období přibývá nemocných, už hodně lidí s malého městečka mělo horečku, kašel nebo rýmu.
Tři děti na sebe pokřikovaly jmény, nikdo by nemohl slyšet jediné sprosté slovo, byly to ti nejlepší kamarádi. Dva kluci a jedna holčička. Pak na něco dívka ukázala, nahoru, do větví mohutného javoru. Všichni zvedli hlavy a uviděli, že tam sedí tak šestnáctiletý kluk. Pozoroval je už dlouhou chvíli. "Nechceš si jít s námi hrát?" křikl na něj jeden malý pidižvík zezdola. Neznal černovlasého chlapce a byl by moc rád, kdyby to byl jeho další kamarád. Ten však zavrtěl hlavou a podíval se někam do dálky, pryč od této chvíle, od těchto dětí, daleko od všeho co existovalo. Zahloubal se do svých představ a snů.
"Proč ne?" ozval se znovu devítiletý klouček. Nedostal odpověď. Místo toho si černovlásek neslyšně povzdechl a zavřel oči, aby se nemusel dívat do obličejů těch malých, nevinných dětí ze sousedství. Děti si ho přestaly všímat a pokřikovaly na sebe jako předtím. Jejich výskot začal tomu na javoru drásat nervy. Rozzuřeně seskočil ze stromu a přistál z několika metrové výšky rovně na zemi. Pidižvíkové se zarazili a soustředěně se zadívali do jeho očí, které se zlověstně leskly a poznali v nich zlobu. Otočili se a s omluvou utekli nejdál, co to šlo.
Šestnáctiletý osaměl. Nic a nikdo ho nerušil, ani ptáci, ani lidi, ani šustění listů. Jako by na světě už nic neexistovalo, nic živé. Sehl se a vytáhl z kupy listů něco, co vypadalo jako přívěšek. Přívěšek srdce. Když srdíčko otevřel, uviděl v něm dívku, která si tu před chvílí hrála, jistě ho ztratila a bude kvůli tomu smutná. Sevřel ho v dlani a vydal se trošku dál směrem ke středu městečka. Když uviděl dům s červenou střechou, jaké mají chaloupky v pohádkách, zastavil se a zazvonil u jeho dveří.
Otevřela mu hnědovlasá, asi patnáctiletá dívka. Zaskočeně si ho prohlížela. Aniž by něco řekl podal jí přívěšek. Otevřela ho a hned poznala, že je to přívěšek její mladší sestry. Zvedla hlavu, aby se návštěvníka zeptala, kde ho našel, ale on už tam nestál. Vypařil se jako pára nad hrncem. Zamračila se a zavřela dveře.
Mladík už byl na cestě k vlastnímu domu, který stál úplně na konci městečka, v místě, kam chodilo jen pár lidí, už jen proto, že se o něm vypravovali zlověstné příběhy a pověsti. Byl to vysoký dům, který postavili velice dávno. Takový palác z jiného století. Kolem něj byl vysoký železný plot, přímo před ním vstupní brána. Místo kliky tam byly dvě dračí hlavy. Jednu z nich chytil a bránu otevřel, za sebou znovu přiklapl, aby se cizý návštěvník nedostal dovnitř. Staré sídlo sice odhánělo zloděje, ale našli se i tací, kteří byli odvážnější než druzí.
Okolo domu byl hřbitov, staré neudržované hrobky se jen míhaly okolo něj, jak kolem nich procházel. Na některých náhrobních kamenech byly ještě znát jména, na ostatních se už nadalo přečíst nebo dokonce chybělo. Před ním se začal rýsovat dům, který jen z pohledu naháněl hrůzu, on však nic takového necítil. Bydlel v něm již od narození. Veliká okna, většina zabouchaná prkny, aby se nic nedostalo dovnitř ani ven. Střecha, ze které stékala ještě voda, protože v noci pršelo, zlověstné kapání vody o staré okapy. Sem tam v pozemcích okolo domu byly bažiny. Nová návštěvník často nevěděl kam šlápnout, ale takový, co tu bydlí už šestnáct let to věděl s hrozivou přesností.
Vyšel po schodech, lemovanými dračímy sochami. Zábradlí bylo ve tvaru hada, který na konci rozevíral ústa jako anakonda. Schody při každém kroku bolestně zavrzaly, byly stejně staré, jako celý tento dům. U ohromných dveří se zastavil. Přestože byly ze dřeva zdálo se, že by je neporušila ani dělová koule. Chytil klepadlo ve tvaru dračího chřtánu a zaklepal. Jak čekal, nikdo se neozval, vešel do předsíně a sundal si boty i černou mikinu, kterou měl doteď na sobě. Pověsil ji na starodávný věšák a vešel do chladné chodby. Všechna okna byla zabouchaná prkny a panovala tu tma.
Poslepu tápal, až se dostal do obývacího pokoje. Přivítala ho zatuchlá místnost se zatlučenými okny, zapálil svíčku, připravenou na nízkém stolku, aby viděl, co je okolo něj. Dvě malé křesla se zeleným přehozem a pohovka, která vypadala, že toho má hodně zasebou. Tři velké skříně se skleněnými vitrínkami. Neodvažoval se pohlédnout, co je vevnitř. Na zdi vyselo několik obrazů, na pár z nich byla krajina u řeky, na ostatních pirátská loď směřující k pevnině na ostrově, kde ji čekali uprchlíci, prchající ze svých zemí kvůli zločinům. Ani jeden z nich nechtěl být polapen a vhozen do vězení.
Otočil se na patě a chodbou přešel do prostorné haly, ve které jako jedné z mála nebyly zabedněná okna. Z ní vedly dvoje schody, jejichž zábradlí mělo doteď jistý půvab. Konce byly zamotané do spirál, při cestě se narazilo na kvítky vyřezáváné ze dřeva. Oboje vedly do patra. Mladík se vydal po levém schodišti, na němž ležel už zastaralý červený koberec. Každý jeho výdech se ozvěnou opakovaně rozléhal halou. Člověk, který to tady neznal by se bál. Okno osvítilo vchod do další místnosti. Tentokrát to byla malá místnůstka se stolkem, dvěma židlemi, skřínkou a oknem, moc dobře nerozpoznával věci, protože byly zatažené závěsy.
Jediné, co se zdálo na pokoji divné byly černé dveře, přímo vedle stolku. Vypadalo to, jako by za nimi sídlila příšera, zamčená na dva zámky. Černovlásek vytáhl z kapsy u kalhot klíče a oba zámky odemkl. Vešel do tichého pokoje. Na posteli vzdálené několik metrů od něj někdo dýchal. Dech byl nepravidelný, stařec se posadil. "Jdeš pozdě, už jsem si myslel, že nedorazíš," šepl tiše. I řeč ho zmáhala, jak byl starý a nemocný. Mladík na to nic neřekl, jen se usadil na postel vedle starce. Ten ho mlčky chytil za ruku. Třásl se zimou. V tomto pokoji nikdy nebylo teplo, stařík se ale odmítal přestěhovat do jiného.
"Zdržel jsem se," svěsil mladík hlavu. "Odpusť mi. Vím jak je pro tebe těžké být tady sám, strýčku, promineš mi mou chybu?" Znělo to zoufale. Položil svíčku na noční stolek a odvážil se pohlédnou to strýcových chladných očí. Ty se zavřely a stařec si znovu lehl. Už se nemohl udržet v sedě, byl moc slabý. "Já tě z ničeho neviním." Pak se ozývaly jen pravidelné nádechy a výdechy starce, který již tvrdě usnul, jako by se už nikdy neměl probudit. Ještě chvíli seděl vedle něho a snažil se nemyslet na smutné vzpomínky, ale pak vstal. "Děkuji, strýčku," zašeptal potichu, aby spícího neprobudil. Odešel a poctivě zamkl oba zámky. Až pak si vzpomněl, že nechal na nočním stolku svíčku. Nešel pro ni. Dům znal naspaměť, svíčka byla jen farmalita. Přešel místnůstku, sešel ze schodů a vracel se směrem k obývacímu pokoji. Pak však zahnul do jiného pokoje. Byl to jeho pokoj.
Postel s modrou přikrývkou, noční stolek, skříňka a balkón. To bylo všechno, co měl v svém království. Jemu to nevadilo. Vyšel na balkón a ze zvyku vylezl po větvi mohutného javoru do jeho koruny, odkud pozoroval hřbitov, ale i to, co se děje za železnou branou. Uviděl tam skupinku čtyř lidí v jeho věku. Už z dálky poznal, že jde o dvě děvčata a dva hochy. Zaujatě sledoval, že jeden z nich ukazuje na dům a ostatní přikyvují. Jistě mají v plánu sem jít dnes večer. Chtějí poznat strach, doteď pro ně neznámý pojem. Dnes je Hallowen. Mladík od nich znechuceně odvrátil pohled. Proč jim nedají pokoj?
Všichni kromě jedné z dívek odešli zpátky do města. Ta jediná se stále dívala na hrozivě se tyčící dům, který jí už teď náháněl strach, ale nechtěla si to přiznat. Rozhlédla se, její přátelé byli už pryč a nikdo jiný tu nebyl. Mlčky se vytáhla po bráně nahoru, kde se řízla o ozdůbku: ostrou špičku jedné ze železných tyček. Pak seskočila dolů a prohlížela si své zranění na boku. Není vážné, jen se trošku škrábla. Kolem ní byly jen hroby, místy bažiny. Ustrašeně a pomalu postupovala dopředu, směrem k domu.
Mladík okamžitě slezl ze stromu a nepozorovaně pospíchal k ní. Nechtěl jí ublížit, jen ji varovat, ani jeden z nich sem nesmí večer vkročit. Tiše se k ní přikradl zezadu, když ucítila jeho teplý dech, vykřikla. On jí však položil ukazováček na rty. "Strýček spí, nekřič," vysvětlil. Přikývla a váhavě udělala pár kroků k domu. Pak se na něj ohlédla. Zlověstně se mu zaleskly oči ve varovném gestu, aby nepokračovala. Ale ona se k domu rozběhla, protože věděla, že jinak by ji rychle chytil. Brzy klopýtla o kámen a spadla přímo do kaluže. Celá mokrá se zvedla ze země. V boku jí pálilo, jak se do zranění dostala voda. Mezitím ji dohnal černovlásek a hned poznal, že se musí jít do domu osušit a on se podívá na to škrábnutí. Vzal ji do náruče a proklouzl mezi hroby ke schodům do domu.
Tam ho donutila, aby ji pustil a sama vyběhla po schodech nahoru, kde jí mladík otevřel dveře. Znovu předsíň a chodba. Trochu ji vystrašila ta tma všude okolo, až vyhledala ruku černovláska a stiskla ji. Ten ji dovedl do svého pokoje, kde se posadila na postel a ukázala mu šrám na boku, chvíli mlčel, ale pak uznal, že to není opravdu nic vážného. "Rád bych ti to ošetřil řádně, ale žádné takové věci doma nemáme. Strýček si na to potrpí, nechce žít podle moderní doby," omluvně se usmál. Byl to první úsměv, který na něm viděla, slušel mu, přestože poznala, že se často neusmívá.
"Ty tu bydlíš se strýcem?" ptala se, zatímco si nervózně hrála se zipem od bundy. Přemýšlela o tajemném klukovi, který stál u rohu postele a stále se mile usmíval. Ráda by ho poznala lépe, ale venku už začalo být šero, musela se vrátit domů, vyspat se, aby se sem s přáteli mohla vypravit. Půjdou v deset hodin večer, za tmy. Nikdo je neuvidí. Plán vymyslela chytrá blondýnka v jejich partě, Kateřina. Na ni byl vždycky spoleh.
"A se služebnictvem. Dnes mají volno, sám jsem na to zapomněl a když jsem vešel do domu poprvé, zaklepal jsem, jako by mi měl kdo otevřít. Vtipné, že? Sám nevím koho mám v domě. Šli na pár dní domů, setkat se s rodinou. Pracují tu už od mého dětství, většinou to už jsou dědové a babičky, kteří už mají dospělá vnoučata." Nekolikrát za sebou zamrkal a svraštil čelo. "Vím, co máte v plánu, a nechci abyste to uskutečnili. Já ani strýček si nepřejeme na zahradě čmuchaly, hlavně když kolem je tolik nebezpečných věcí, jako jsou bažiny, tvrdé náhrobní kameny a železné plotky, na kterých si jen vypíchnete oko. A už vůbec ne v noci. To byste na to ani neviděli. Navíc je tu..." zarazil se. "... řekněme že tu není bezpečno, hm? Nechoďte sem. Řekni to svým přátelům, ale o téhle návštěvě mlč, prosím tě. Vyvolalo by to moc zbytečných otázek a možná i... trestů pro mě od mého strýčka. Nenávidí cizí lidi. A už vůbec ne ve svém vlastním době nebo na pozemcích. Varuji vás..."
Mlčky přikývla a slíbila, že se pokusí přátele přesvědčit, ale že o tom velmi pochybuje. Nebyli to lidé povahy, která se dá obalamutit někakou historkou. Hlavně Katku a Honzu by musela dlouho přesvědčovat, než by se rozhodli nechodit k tomuhle strašnému domu. Nakonec změnila téma. "Já jsem Veronika, ale všichni mi říkají Ver," představila se. "A ty?" Černovlasý mladý muž na chvíli zaváhal, má jí říct své jméno? Už dlouho se nikomu nepředstavoval, alespoň ne pravým jménem. "Hm, já jsem David, ale všeznámý jako Davy," pokrčil nakonec rameny. "Už bys měla jít, stmívá se," upozornil ji a doprovodil k železné bráně, na konci malého hřbitůvku. Poděkovala za rozhovor a zmizela za stromy.
Zatímco David zase mizel v domu, Veronika zamířila ke svému kamarádovi Adamovi. Bydlel jen kusek od jejího domu, byli sousedé. Byl to poslední člen jejich party. Nikdo jiný se nemohl ke skupince přidat, i kdyby sliboval hory doly. Adam Veronice vždycky věřil a snažil se jí pomoct, Honza a Katka hnědovláskou pohrdovali, protože se do klubu dostala jako poslední, už je to pár měsíců zpátky. Připletla se Adamovi do cesty ve školní jídelně a tam se seznámili. Brzy byla přijata jako čtvrtá a poslední členka klubu.
Zazvonila na zvonek, otevřela mu jeho matka. Pozdravili se a ona hned pádila nahoru do patra, kde měl Adam svůj pokoj. Na jeho dveře zaklepala a počkala, až se ozve mrzuté "Dále". Nejspíš čekal matku. Proto když Veronika přišla, oči mu zazářily jako by dostal nový iPod. "Čau Ver, potřebuješ něco?" ptal se ihned. Jistě že něco chce, jinak by nešla k němu domů, ale počkala na večer, kdy se zase všichni ocitnou pohromadě.
"Chci ti něco říct," posadila se a i přes Davyho varování Adamovi vyprávěla celý jejich rozhovor, o služebnictvu, tajemném strýci, o varování, aby tam nechodili a taky o tom, jak starodávně to vypadalo u nich doma. Svítily svíčkami, zatlučená okna a v mnoha pokojích byla taková zima, že se mnohdy divila, jak tam můžou žít. Taky na to, že strýce nikde neviděla, ani neslyšela, jako by vůbec nebyl. "Něco se mi na tom nezdá, Adame, jako by byl Davy z jiné doby," zavřela oči a usilovně přemýšlela. Pak ji něco napadlo. "A tvoje babička by o tom domě nemohla něco povyprávět?"
"To by mohla," usoudil a přešli z jeho pokoje do pokoje staré babičky, která ráda vypravovala historky a svoje zkušenosti. Vysvětlili jí, co chtějí vědět. "Oh, to byla hrozná minulost..."

Tehdy mi bylo patnáct, mladá, svěží holka, že? To je dávno. Do toho domu se nastěhovali nějací lidé, kteří si ho nechali postavit. Jmenovali se Marcellovi, matka Margaret, otec David, jejich syn Davy a jeho strýc Mortimer, tehdy moc starý a nemocný nějakou zlou chorobou. Jako sousedi byli moc příjemní, mnohokrát byla Margaret i se svou rodinou v našem domě na návštěvě. A potom se to stalo. Když jela Marge, jak jsme jí říkali, na koni do nedalekého městečka, spadla z něj a noha se jí zasekla ve třmenu, kůň byl splašený, podle všeho viděl nějakého hada a vylekal se. Když nedaleko městečka, kam měli dorazit, zastavil, všiml si toho nějaký sedlák a snažil se Marge zachránit, ale nepodařilo se. Marge zemřela tak bolestivou smrtí, jakou si nezasluží ani ten nejhorší hříšník.
Pohřeb se konal o dva dny později. I já jsem na něm byla. Pozůstalí házeli květiny do rakve a loučili se s hodnou a milou osůbkou, Margaret Marcellovou. Její manžel, tehdy už vdovec, mnohé dny proto nespal a když se jednoho dne chtěl podívat na skálu, jeho a Margeino oblíbené místo, zatočila se mu hlava a podle svědků omylem spadl dolů. Nebylo mu pomoci. I jeho pohřeb byl moc smutnou událostí, na něm jsem nebyla, tehdy jsem onemocněla.
Několik dní byl pokoj, dokud nějaký vesničan nezjistil, že Mortimer a Davy nejsou v domě, hledali jsme je všude, nenašli. Až po dvou měsících našli jejich těla v řece, dobrovolně se utopili. Narozdíl od matky a otce byli tito dva pohřbeni mimo svatou půdu, jako sebevrazi. Říká se, že dodnes žijí v domě a snaží se přijít na to proč.

"Ale tomu nevěřte, strašpytlové, proč se na to vůbec ptáte, co?" mrkla na ně babička Shropeiyová a zasmála se. "Ta dnešní mládež je ale zvědavá. Pravda svatá!" Radši odešli, aby se vyhnuli těm otázkám.
"Okamžitě musíme za Káťou a Honzou! Tohle je neskutečný, sousedíme s duchem!" vyhrkl Adam a už se připravoval na cestu k nim. Veronika šla raději domů. Nechtěla být svědkem toho, jak ji budou ti dva pomlouvat, až jim Ady řekne, co zjistila. Doma si lehla do postele a přemítala o celém dnešku, byl tak... děsivý? Zajímavý? Zazvonil jí mobil, byl to Adam. Vysvětlil jí, že stejně půjdou k domu, aby zjistili, jak se co má. Marně je přemlouvala, aby to nedělali. "Neboj se, Ver, nám se nic nestane, není žádný výjimečný den," zasmál se. Kdyby jen nezavěšoval, pak by možná Veronice dříve došlo, že je Hallowen! Ale až si na to vzpomněla, byli už v zahradě. A že je čekalo překvapení! O tom ale Veronika zatím nevěděla... a tak se začetla do své oblíbené knížky, však on to Adam zvládne. Vůbec ji nenapadlo, že když s ním telefonovala, možná naposledy slyšela jeho hlas...

Tak co, jak se líbilo, je to trošku delší než obvykle. Tady výslovnost pro ty, kteří neví, jak se to vyslovuje:
  • Hallowen (helouvín)
    Davy (dejvy)
    iPod (ájpod)
    Marcellovi (márselovi - "e" tam zůstává, nejsou to márslovi, ani márklovi ^^)
    Mortimer (mortymer)
    Marge (márč)
    Shropeiyová (šárpejová)
  • Já vím, nedělám z vás idioty, moje kamarádka to četla "Davi" , "ipod" , "šrůstová, či co" Tak se mi nedivte prosím vás -.-

To bude vše, dnes EXTRA dlouhé...... Hehehe...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama