!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Pan učitel Uchiha 6

24. srpna 2012 v 16:51 | Anettsi |  Pan učitel Uchiha
Tak jo, další díleček :-)

Kapitola 6: Odpověz!


Nevěděl jak odpovědět, protože odpoveď neznal. Jediné co věděl bylo to, že pocítil beznaděj a nevěděl, že existují jiná řešení než sebevražda. Alespoň tehdy. Mohlo to být z práce... Co si to namlouvá? Bylo to kvůli ní. Nechtěl si připustit, že ho nechce. Že byl jen pouhou hračkou na jednu noc. A byl? Sám to nevěděl. "Proč jsi se mnou na výletě...?" ozval se. "Když teď se mnou nic nechceš mít? Promiň, ale mě to vážně zajímá. Chtěl bych vědět, jaké to je, když mě někdo drží v hrsti a hraje si se mnou, jak se mu zlíbí, a když se o ni zajímám já, tak řekne "ne"? Chtěl bych to pochopit, Sakuro."
Dívala se do jeho očí. Jejich černota ji pohltila. Vedle něj se cítila bezpečně, šťastně, ale když říkal tohle... Byla zmatená. Nevěděla co je dobré a co zlé. Jestli mu má říct pravdu nebo raději mlčet a utápět se v zoufalství.
Možná něco uviděl v jejích očích, možná to vycítil z jejího chování. Zvedl se a objal ji. A ona byla ráda, že to udělal. Cítila se ted strašně sama, jakoby byla posledním člověkem na planetě, jen jeho přítomnost dokazovala, že to tak není. Kdyby teď odešel, nejspíš by se zhroutila a zase by šla do podvědomí. To ale nechtěla. Ne potom, co se pokusilo Sasukeho něco v jejím království zabít.
Rozplakala se. "Já... zůstaň tu se mnou, prosím," zašeptala a víc se k němu přitiskla. Opatrně ji vzal do náruče a donesl ji do jejího pokoje, který po krátkém hledání našel. Položil ji na postel a hladil ji ve vlasech. "Zůstanu." Byl si tím jistý, věděl, že nedokáže odejít, ne dokud je v takovém stavu.
Přitáhla si ho k sobě na postel a položila hlavu na jeho hruď. Zjistila, že je jeho svetr stále mokrý. "Nechceš si ten svetr svléknout? Musí ti v tom být zima..." zamumlala a zvedla k němu zelené oči. Zaváhal. Pod ním má na sobě jen košili s krátkým rukávem, půjdou vidět obvazy... Vycítila, čeho se bojí. "Neboj se..." usmála se na něj povzbudivě. Nakonec přece jen svetr svlékl a Sakura si spokojeně lehla vedle něj.
Mlčky se dívala do zdi a přemýšlela o sobě a učiteli. Cítila na tváři jeho pohled. Po chvíli i ona zaměřila svůj pohled na něj. Na jeho rty. Na ty sladké rty, chtěla je znovu ochutnat, ale nedokázala by se mu podívat do očí, kdyby to udělala. Jistě by si myslel, že si s ním zase hraje. A navíc by ho mohla nakazit, nechtěla aby měl horečku. Pak by jistě neučil a ona nechtěla nechat svoje spolužáky napospas Hatakemu.
Dával si pozor, aby šlo poraněné zápěstí co nejméně vidět. Sakuru to dráždilo. Vadilo jí, že před ní schovává něco, co si udělal kvůli ní. Moc dobře věděla, proč se pořezal. Věděla to lépe než on sám. Slzy už přestaly stékat po její hezké tváři. V duchu se radovala. Přece jen je tady, leží v její posteli a dívá se do jejích očí. Kdyby ji už neměl rád, tak tady není... Uvědomila si, že nechce, aby byl jenom její učitel. Chtěla něco víc... lásku... může ji ale dát? Miluje ji? Tuhle otázku si kladla po celou dobu nemoci, když o něm přemýšlela.
"Na co myslíš?" zeptal se tiše a přejel prstem po její tváři. Všiml si, že v jejích očích se zase usadil smutek, potřeboval zjistit, co ho způsobilo.
"Na tebe," odpověděla pravdivě. Neměla chuť mu lhát. Sasukeho to překvapilo. Co jí může trápit na něm? Jeho zranění? Věděl to, neměl si ten svetr sundávat, teď ji děsí. Zamračil se a natáhl se pro svetr, nešťastnou náhodou omylem narazil poraněným zápěsím do lampičky u jejího stolu.
Zasyčel bolestí a prudce se posadil, až se Sakura lekla. Když viděla, jak si zápěstí drží, hned jí došlo, co se stalo. "Mám někoho zavolat?" zeptala se starostlivě.
"Ne."
"Chceš abych se ti na to podívala?" Měla o něj strach. Byla to sice trošku hloupá otázka, přesto ji jeho odpověď šokovala. "Co se do toho pořád pleteš?! To ti to fakt tak vadí? Nechci nic!" zavrčel podrážděně a bolestně zavřel oči.
Když je otevřel, Sakura už vedle něj nebyla. "Sakuro?" Žádná odpověď. Zvedl se a šel do kuchyně, ani tam nebyla. Našel ji v obývacím pokoji na pohovce, jak si čte časopis. "Stále jsi naštvaný?" zeptala se, aniž by odtrhla oči od bulvárního plátku, který držela v ruce.
"Jo," odpověděl, ale raději by ji měl zase vedle sebe.
"Tak to si raději budu číst," usmála se. "A počkám, až tě to přejde."
Sasuke šel do kuchyně, aby se uklidnil. Brzy byl v pořádku a chtěl se vrátit ke své růžovlásce, ale ta na pohovce už nebyla. Prohlédl i její pokoj, ani tam se neschovala. Chtěl už zavolat její jméno, když na něj zezadu někdo skočil. "Vidíš, vystrašila jsem tě," smála se jeho reakci, když viděla jak poskočil na místě.
"Tohle nebylo vtipný," povzdechl si, vzal ji do náruče a položil ji na pohovku. Lehl si k ní a vískal ji ve vlasech. Její přítomnost mu byla příjemná, o to to bylo divnější. Vždy, když byl s nějakou dívkou sám, byl podrážděný a vadilo mu to. Se Sakurou to bylo jiné. Toužil po její společnosti.
"Promiň," řekla jemně a položila si hlavu na jeho rameno. Pak si vzpoměla na jeho podrážděnost, a jak se natahoval pro svetr. Pak jí došlo, proč si ho chtěl obléct. "Sasuke, mě to zranění absolutně nevadí."
"To jsem rád," broukl a políbil ji něžně do vlasů. Sakura vstala a odešla, nechala ležet zmateného Sasukeho na pohovce. Potřebovala být sama, a tak se zamkla v koupelně.
Co si od toho slibovala? Sasuke nemůže být její i kdyby chtěl, a on nechce. Právě ho poblouznila, asi si ani neuvědomuje, co dělá. Zítra jí řekne, že to byl jen úlet... a ona se pak zblázní. A jaký by to byl vztah, kdyby s ním nemohla chodit po veřejnosti, vždyť to je její učitel...! Rozplakala se a vyrážela ze sebe hlasité vzlyky.
"Sakuro? Ty pláčeš? Odemkni ty dveře, ať tě mohu utěšit!" slyšela jeho sametový hlas a s hrůzou si uvědomila, že i ona je poblouzněná. Jak to proboha skončí? Potřebovala něco vědět.
"Miluješ mě?" zeptala se a pohled upírala na dveře před sebou. Chvíli bylo ticho.
"Pojď ven..." zaprosil.
"Odpověz," trvala na svém. Musela to vědět.
"Ano, miluju tě," ozvalo se tiše. "A chci být s tebou, tak otevři ty dveře, prosím." Nebyla si sice jistá pravdivostí těchto slov, ale přece jen otevřela a vrhla se mu do náruče. "Taky tě miluju..."

Celý zbytek dne strávili spolu. Sasuke se vyptával na její život a ona odpovídala. Někdy se musela nad odpovědí zamyslet, ale černovlásek byl trpělivý a tiše čekal, až promluví.
Druhý den se rohodla jít do školy. Potřebovala mluvit s Hinatou, ale ta ve škole ještě nebyla. Ale byl tam Naruto. Šla za ním a přesvědčila ho, aby se za Hinou stavil, věděla, že ji to potěší. Aniž by to tušili, z dálky je poslouchala Temari a mračila se. Zvedla k blonďáčkovi oči, ale když viděla, že se na ni dívá, uhnula pohledem jinam. Byla si jistá, že kdyby ona onemocněla, nikdo by si na ni nevzpoměl. Ani Naruto. Bolestně přivřela oči.
Zazvonilo a pan Uchiha vstoupil do třídy. Hned zaregistroval, že je Sakura ve škole, a to ho potěšilo. S úsměvem se postavil za katedru. "Přeji pěkné ráno," zasmál se. Žáci mu odpověděli a snažili se vnímat, co je učí. Kdyby se jich ale na konci hodiny někdo zeptal, jestli poslouchali, museli by říct "ne".
Den utíkal rychlostí světla a tak než by se kdo nadál, zazvonilo po poslední hodině. Pobalili si věci a chystali se odejít. Učitel je ale zastavil a ještě jim řekl, co si mají za domácí úkol udělat.
I růžovláska se měla k odchodu. "Počkejte, Haruno, chci s vámi mluvit, ohledně toho, že jste nebyla tak dlouho ve škole. Máte omluvenku...?" Když všichni odešli a ve třídě zůstala jen Sakura, Sasuke zavřel dveře a usmál se na ni. "Na tom nezáleží, vím, že by ti ji neměl kdo napsat, nějak to vymyslím, abys neměla neomluvené hodiny, co ty na to? A jestli můžu, rád bych tě dnes odvezl domů. Jsi přece po nemoci," mrkl na ni a otevřel jí, jako správný gentleman dveře. Vyšla ven, ale úsměv nezdobil její tvář. Je to tady. Před studenty se k ní chová jen jako učitel, až když jsou sami, je z něj její kluk. Viděla ty pohledy,které na něj házely některé spolužačky... jak toužila jim říct, že je zadaný!
Nastoupila do jeho auta. Slyšela nějaké volání. Přiběhl k nim Hatake. "Ale, ale, pane Uchiho, vy vezete slečnu Haruno? Není to nějaké divné?" škodolibě se usmíval. "Jen aby se o tom náhodou nedozvěděla Tsunade... že? Ale měla by to vědět. Tak si na mě laskavě dávejte pozor!" poslední slova zavrčel a zmizel. Růžovláska mlčela, nechtěla dělat Sasukemu problémy.

Mlčeli. Sasuke se věnoval řízení a růžovláska se dívala z okna. Dnes, narozdíl od včerejška, bylo nádherně slunečno. Napadlo ji, jestli by nechtěl dnešek strávit černovlásek s ní. Mohli by udělat piknik, sedět venku na dece a poslouchat, jak krásně zpívají ptáčci. Oba by se smáli a nemuseli se starat, jestli je někdo neuvidí. Znova si vzpoměla na Kakashiho. Měla se nejprve rozhlédnout, než nastoupila. Teď toho, že ji veze domů, jistě Sasuke lituje. Neměla ale pocit, že by se měla omlouvat. Omluva to nenapraví a Sakuře vlastně bylo jedno, jestli o nich někdo ví, ona chtěla normální vztah. Nechtěla to skrývat. Kdyby to prasklo, bylo by to venku a nikdo by s tím už nic neudělal. Povzdechla si.
Sasukeho netrápilo, že je Hatake viděl. Nikdo mu neuvěří, stačí říct, že ji vezl domů z toho důvodu, že mu stále připadala nemocná, a tak když jsou sousedi... Víc ho zaráželo, že se Sakura mračí. Že by jí vadilo, že je někdo viděl? Pokusil se prolomit ticho. "Uzumaki s Hyuuga chodí? Něco jsem zaslechl, když jsem o přestávce odcházel..."
"Jo, dnes se za ní Naruto staví," odpověděla suše. Stále přemýšlela nad problémem "Studentka a učitel".
Neměla náladu s ním mluvit, tak ji do toho nenutil. Může být jen rád, že s ním po tom incidentu s tím šedovlascem Hatakem vůbec jela. Jak moc by chtěl normální vztah! Škoda že nemá Sakura alespoň dvacet... Ne! Má ji rád takovou, jaká je. Kdyby byla sarší, možná by se s ní ani nesetkal, tak proč si přeje, aby byla starší? Je to tak hrozné, že má teprve 17let? Je. Sasuke to věděl. Pro ni musí být těžké, když je její učitel, a pro něj zase, když jí má dát horší známku, nebo poznámku.
Nejradši by jí dával jenom jedničky, ale to by bylo podezřelé. Stačí, že se chystá změnit její trojku z matematiky na dvojku. Ale o tom ještě neví, možná jí to ani neřekne. Ať si myslí, že toho dosáhla vlastním úsilím...
Otočila se na něj a natáhla se, aby ho políbila. Už jí bylo jedno, že řídí, věděla, že do ničeho nenabourá. Neohrožil by její život. Když se jejich rty spojily, byla zase šťastná. Najednou, jako by žádný Kakashi Hatake neexistoval. Byli jen oni dva, a to už nikdo nezmění. "Miluju tě," zašeptala mezi polibky. Odtáhl se, ale jen aby jí mohl odpovědět. "A já tebe, lásko..." usmál se.

Doufám, že se i šestá kapitola líbila. Psala jsem ji celkem dlouho. Teď jsem teprve začala sedmou, a do toho píšu i jednu jednorázovku (taky na začátku), takže nevím, jestli budu schopna zítra nebo pozítří něco přidat. Kdybych se totiž snažila psát co nejrychleji, nejspíš by děj ztratil smysl, což nikdo nechce :-) Pokusím se něco v nejbližší době dopsat, Vaše Anettsi
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lulu Lulu | 23. března 2014 v 17:01 | Reagovat

Pěkná povídka. Tak piš dál. Je to pěkný otevřený příběh a každá událost v příběhu si najde své místo. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama