!!Přestěhovali jsme se!!
Všechno a ještě víc nalezneš tady: http://naruto-fanfikce.blog.cz/, to je můj nový blog. :) Děkujeme, že nás přijdete navštívit :)

Dívka, co mi otevřela oči (Sasu)

27. srpna 2012 v 20:34 | Anettsi |  Jednorázovky
Já vím, že jsem psala, že to bude na pár SasuSaku, ale tohle mi leží v hlavě dlouho. Tady žádný páry nejsou (bohužel). Promiňte, že jsem z Itachiho udělala naprostého grázla a z Kohohy svatouška.

Dívka, co mi otevřela oči


Malátně otevřel oči a rozhlédl se. Měsíc v úplňku osvětloval krajinu kolem něj. Při měsíčním světle se vše zdálo tajemné a hrůzostrašné. Chtěl se posadit, ale bolest v boku mu v tom zabránila... kde to vůbec je? Nevzpomínal si, že by sem šel. Vlastně si nevzpomínal na nic, co se událo v poslední době.
Mrak měsíc zakryl a všechno pohltila černočerná tma. Po dlouhé době pocítil strach. Nikdy jindy by se to nestalo, ale teď... neví kde je, ani jak se sem dostal, co se mu stalo? Snažil se uklidnit a vzpomenout si. Ale nic si nepamatoval. Poslední jeho vzpomínkou bylo, že bojoval s Deidarou a vyhrál. Potom se snažil najít zbytek Akatsuki, ale nedokázal to. Tak se schoval v jednom opuštěném domě a pak... tma. Dál už nic.
"Už jsi vzhůru?" ozvalo se. Byl to dívčí hlas, ale zněl divně. Jakoby přicházel ze všech stran najednou a přitom byl tak jemný a konejšivý! Zazněla v něm radost z toho, že je při smyslech, ale v pozadí byl smutek.
"Ano," zamumlal a očima hledal osobu, která s ním mluvila. Marně. Nikdo tady nebyl, tím si byl jistý... "Kde jsi?" ptal se. Nikdo mu neodpověděl. Zavřel oči a snažil se usnout, ale nešlo to.
Měsíc znovu ozářil noční krajinu a stromy, které rostly ze dvou stran malé louky, vrhaly hrozivé stíny, ve kterých by mnozí hledali přízraky a duchy. Sasuke se snažil zůstat klidný, moc se mu to nedařilo. Zafoukal vítr a ozvalo se šustění listí, Sasuke se otřásl, nevěděl jestli zimou nebo strachem. Každopádně doufal, že brzy přijde ráno a s ním i sluneční světlo.
Ucítil, jako by se někdo dotkl jeho tváře, ale nikoho neviděl. Ucukl a znovu se snažil posadit. I když měl velké bolesti, dokázal to. Znovu se rozhlédl. V boku mu nesnesitelně pálilo, ale nechtěl zůstat ležet na takovém místě, jako je toto. Pokusil se postavit. "Nedělej to!" ozval se hlas varovně. Jenže to už Sasuke padal na zem.
"Tak kdo jsi a kde se schováváš?!" zavrčel zlověstně. Nenáviděl, když si s ním někdo hrál a už vůbec ne takhle. Uviděl, že několik metrů od něho sedí nějaká dívka... jak to, že si jí před tím nevšiml? Zvedla se a přešla k němu.
"Nevím kdo jsem," řekla tiše, ale hlas se rozléhal po celé louce. "Neschovávám se. Před tebou ne," dodala a prohlížela si ho. Mlčky sledoval její tvář. Nikdy se o holky nezajímal, přesto by mohl říct, že vypadala nádherně. Kůži měla bílou, vypadal křehce. Ale ty její oči... plné smutku a zoufalství, beznaděje... ochoty pomáhat těm, co to potřebují.
Natáhl ruku, aby se jí dotkl, musel se ujistit, že ho neklamou smysly, a že tu skutečně ta dívka stojí. Konečky prstů se dotkl její ruky a ucítil, že je studená jako led. "Co se ti stalo?" ptal se omámeně.
"To není důležité. Co se stalo tobě?" mile se usmála a udělala dva kroky vzad. Tím ho vrátila do reality. Nevěděl, co ho to popadlo, ale zvedl se na čtyři a doplazil se k ní. Toužil po její přítomnosti, nechtěl tady být sám. Klekla si k němu a nechala ho, aby ji objal. Sama však objetí neoplácela, to však bylo černovláskovi v tu chvíli jedno. "Nevím," přiznal.
"Chceš to vědět?" otázala se a podívala se mu do očí. Rozšířily se mu zorničky a přikývl. Rukou se jemně dotkla jeho čela...

V tu chvíli se ocitli u starého, neobývaného domu. Sasuke hned poznal, že to je ten dům, kam se kdysi schoval, když nemohl najít Akatsuki. Aniž by otevřeli dveře, vešli dovnitř a Sasuke spatřil sám sebe, jak spí v posteli a tiše pochrupuje. Postávali tam a sledovali spícího človíčka. Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel někdo v černém plášti s červenými mráčky. Byl to Itachi. Nahnul se nad postel a tiše vytáhl katanu. Chtěl ji vrazit Sasukemu do hrudi, ale ten otevřel oči a ucukl, katana mu vjela do boku. Se zasténáním od sebe Itachiho odstrčil a uchopil svůj meč, který měl pod postelí.
"Ale, ale, doufám, že tě to nebolí," ušklíbl se starší Uchiha pobaveně. Následoval krutý zápas s meči. Na chvíli měl Itachi navrch. Potom zakopl a spadl na zem. Katana odlétla až na druhou stranu místnosti a on na ni nedosáhl. Itachi ucítil na svém krku Sasukeho meč. Mladší Uchiha se chystal bodnout mu ho do srdce, ale meč se centimetr od jeho hrudi zastavil. Zastavil se spolu se vším ostatním.

Objevili se zpátky na louce. Měsíc stále svítil. "V téhle chvíli stojíš nad Itachim a chytáš se ho bodnout. Jsi tady, aby ses rozhodl, co v příští chvíli uděláš. Jakmile si budeš jistý, vrátíš se tam do toho domu," vysvětlila dívka.
Sasukemu to pomalu docházelo. "Co bych měl dělat? Zabodnu mu meč do hrudi..." řekl s úsměvem. Teď si byl konečně jistý, že jeho bratr zemře.
Zavrtěla hlavou a zmizela mezi stromy. Sasuke se sesul do trávy. V boku mu nesnesitelně píchalo, přesto usnul.
Když se vzbudil, byla noc. Nevěděl, jestli ta samá nebo další. Dívka tam stále nebyla a Sasuke přemýšlel o tom, že brzy už nebude mít nepřítele. Jeho bratr už mu nebude stát v cestě. Cestě k čemu vlastně? Vždy chtěl jen bratra zabít, nikdy ho nenapadlo, co bude potom. Nejspíš se vrátí do Konohy a poprosí Tsunade, aby se nad ním slitovala. Pak se vrátí do Týmu 7... ne, to je hloupost, nemůže se jen tak vrátit.
Co kdyby ho nezabil? Nestal by se vrahem, dokázal by Itachimu, že je lepší než on a bylo by to mnohem zajímavější. Možná by se přece jen vrátil a nechal Itachiho, aby si žil vlastní život s vědomím, že je jen vrah a nestojí ani za bodnutí meče.
Už věděl, co udělá. "Rozhodl ses dobře," ozvalo se. Začalo svítat. Sluneční světlo ozářilo louku a Sasuke se ocitl zpátky ve starém domě.

Čepel jeho meče se stále přibližovala k jeho hrudi... pak se zastavila. Sasuke se znechuceně podíval na bratra. "Nestojíš mi za to. Nejsem vrah... nejsem jako ty," zavrčel nebezpečně, popadl meč a odešel pryč. Nevěděl, kam jde, ale nějak tušil, že jeho kroky povedou do Konohy, zpátky do Týmu 7. Těšil se, až uvidí toho nafrněného blbečka Naruta i zamilovanou puberťačku Sakuru. Moc rád je uvidí. S úsměvem na tváři vyrazil ke Konoze. Už ani nevnímal bolest v boku. "Vracím se domů!" vykřikl.

Omlouvám se, vím, že je to strašně krátké... ;-)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama